Seběhlo se lidu, církevních hodnostářů i nadšenců v dobových kostýmech. Co na tom, že padaly teplotní rekordy a rtuť vyjela vysoko nad třicítku. Rytíři se v brněních a helmách statečně koupali ve vlastním potu. Všichni napjatě sledovali průvod nesoucí ruku, která sjednotila Maďarsko a přihodila i nějaké to cizí území k tomu. Patřila prvnímu uherskému králi Štěpánovi, který zemřel téměř před tisíci lety a zanechal po sobě kromě svých činů i mumifikovanou ruku, která si ráda v nazdobeném relikviáři cestuje po Evropě a nechává se obdivovat.

Protože byla ceremonie nekonečná a bylo jaksi trapné očumovat ruku z blízka, dokud to neskončí, neměla jsem možnost nasát tu pozitivní energii, kterou prý mocná ruka vyzařuje. Alespoň jsem nasávala v nejbližší kavárně svoje kafíčko a poslouchala jakýsi monotónní projev v maďarštině. Jenomže řečník byl zřejmě nevlastní bratr Fidela Castra a když se projev protáhl i přes limonádu a zmrzlinu, byl zavelen odchod. Možná, kdyby kněží přihodili Štěpánovo oko, zůstali bychom i na dortík.

PS: Nadšená myšlenkou Štěpánovy cestující ruky, rozhodla jsem se i já pro jistotu uchovat část svého těla, pro případ, že by snad nabyla významné historické hodnoty. Ale protože nemám část těla, kterou bych mohla momentálně postrádat, dávám k dispozici alespoň sádrový otisk zubů, podle kterého mi kdysi formovali rovnátka.

PPS: Pakliže nestihnete ruku na jejím letním evropském turné, mrkněte na ní v jejím domácím prostředí v Budapešti. Prý, když do toho relikviáře, ve kterém je schovaná, hodíte kačku (teda spíš forintíček), posvítí na ní lampička. A to se vyplatí.

Pro zájemce odkaz najdete hier