Úterý, hostinského msta

září 13, 2016



Vaříme dobře a vaříme rádi. Tedy od pátku do neděle. To doma pravidelně zasedáme k bohaté hostině, a protože vaříme ve velkých hrncích, zbyde nám vždy něco dobrého i na pondělní večeři. Zato v úterý…v úterý je to krize.
Lednice zeje prázdnotou, protože od víkendu ještě nikdo nenakoupil a než jsme se uráčili dojít do obchodu, tak stihly všechny zavřít (Pro Pražáky – ano, v Grazu obchody i zavírají a ne, není tu na každém kroku non stop vietnamský obchůdek). Když se pak s mužem sejdeme před restaurací, jsme již znaveni náročným pracovním dnem, nohy a ruce táhneme za sebou a hladově koukáme do oken stravovacího zařízení. Jenže! Je tam tma!
„Cože??? To už je zase úterý?“ divíme se pokaždé a já potlačuju lehce hysterický vzlyk. Ach jo, každé úterý je to samé…
Abyste rozuměli...majitelé restaurací ve městě a přilehlém okolí mají takovou gentlemanskou dohodu, že v úterý nechají všichni svoje podniky zavřené. Říkají tomu Ruhetag, ale já moc dobře vím, že cílem tohoto dne je nechat nás vyhladovět. Takže by se to správně mělo jmenovat Hungertag.

Já si vždy představuji, jak se tenkrát sešli všichni místní páni restauratéři kolem kulatého stolu:
Mohutný brunátný muž, majitel tradiční rakouské kuchyně, prudce vstal, až za ním židle spadla. Rozhodil ohromné ruce a začal hlubokým, autoritativním hlasem přednášet: „Kolegové…(dramatická pauza s pohledem po všem přítomných) …potřebujeme jeden den v týdnu, kdy budeme mít všichni zavřeno. A tenhle jediný den je K-L-Í-Č-O-V-Ý, rozumíte? Musí to být den, kdy mají všichni hlad a všichni by se šli najíst. A až budou stát hladoví před našimi dveřmi a my je nenakrmíme, teprve pak si nás začnou fakticky vážit a získáme si respekt!“ Dokončil proslov, načež všichni u stolu vybouchli v bouřlivý jásot. Ozývaly se výkřiky jako: „Jistě…ať ta holota pozná!“ a „Správně, chceme respekt!“ a pak taky nějaké hlášky v turečtině, japonštině a čínštině, kterým nikdo nerozuměl, protože patřily majitelům restaurací s kebabem a asijskými pochoutkami. A bylo ujednáno. Brunátný majitel se posadil na židli a pomstychtivě se usmál pod vousem: „Ano, v úterý je necháme třeba chcípnout. Hihi haha,“ a zamnul si pomstychtivě ty svoje ohromné tlapy páchnoucí po cibuli.

A tak zase jedeme na benzínku a prosíme všechna známá božstva, aby tam na nás čekala alespoň jedna tvrdá houstička s malinkatým seschlým párečkem.
Ach, ta úterý.


You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?