Takže zatímco my (já a Maďar) otevíráme kolem sedmé jedno očičko a pomalu se probouzíme do nového dne, Rakušan už zuřivě řeší objednávky, posílá e-maily a vytváří kreativní prezentace.

Zatímco my si se slepenýma očima a stále ještě v polospánku v koupelně čistíme zuby, naše telefony vibrují pod tlakem všech emailů, které nám plní schránku a nad příchozími hovory stáčíme oči v sloup. Co chce, bože? Vždyť není ještě ani osm!

A když my konečně na devátou dolezeme do práce, Rakušan už svačí a u svého druhého hrnku kafe řeší dopolední únavu.

Avšak kolem čtvrté hodiny odpolední, zatímco my jsme ve stresu, kolik toho ještě zbývá zařídit, Rakušan strká list do píchačky, hurónským „Bis Mooooorgen!“ se loučí a odchází do sluncem naplněného odpoledne ještě si užít koupačku s dětmi nebo posezení u vínečka s přáteli.

My jsme ještě v šest večer zavaleni prací a s Maďarem se vzájemně do telefonu prudíme, kdo dojde na nákup a co bude k večeři. Otázka, na kterou jsem silně allergisch.

A to jsou ty momenty, kdy chci ten rakouský gen taky. Protože, i když dobře vím, že si zítra nařídím budík na pátou, abych byla v sedm čiloučká v práci a pohybovala se s takovou energií, až za mnou povlají vlasy, tak je mi to k ničemu, protože druhý den s tím pípajícím chudákem leda praštím o zeď. Jelikož vstávat v půlce noci je prostě nelidské.

PS: Nevíte, jestli už genetici začali s výzkumem extrakce a následné implementace lidského genu? Protože to je asi moje jediná naděje, jak vstát bez řečí před desátou hodinou...