Jezdci

října 01, 2016

Když se nám s bratrem začala nebezpečně blížit puberta, vymyslel otec řešení, jak nás uchránit před  špatným vlivem spolužáků, drog a gangů poklidného předměstí tím, že nám do poslední minuty naplní volný čas mezi koncem vyučování a večerkou.
Shlédl se v jízdě na koni, neboť to podle jeho úsudku tuží tělo i ducha a navíc... kdo by přeci nemiloval koně! Ta nádherná, silná a ušlechtilá zvířata. A tak nám pan otec narazil na hlavy helmy, do ruky strčil bičík a nahnal nás do jízdárny, kde jsme až do úpadku trénovali nadsedávání v klusu. „Nahoru, dolu, nahoru, dolu,“ znělo direktivně jízdárnou a my nadskakovali jako šílení, vedli koně jednou do osmiček podruhé do koleček, až se z toho i koňům točila hlava a vůbec plnili příkazy trenéra až do úmoru.

Jednoho dne bylo rozhodnuto, že jsme připraveni na vyjížďku do přírody. S bratrem jsme si vyměnili zoufalé pohledy, ale na námitky nebyl čas. Před jízdárnou zahnul trenér z cesty a zamířil s námi do lesa. Vše probíhalo velice dobře, až jsme si téměř začali pochvalovat, že pohled z koňského hřbetu má skutečně něco do sebe.

Až do doby, než jsme dojeli na lesní křižovatku a bratrův kůň se rozhodl vzít to jinou cestou a navíc tryskem, nehledě na přání jezdcovo. Že v naší výpravě bratr chybí, jsme si všimli asi až po pěti minutách. Když jsme bratra našli, byl sice celý, ale rozzuřeně kopal na zemi do helmy. Kůň nikde. To byla bratrova poslední vyjížďka.

Já, protože jsem nechtěla jsem kalit otcovo nadšení pro lichokopytníky, které ne a ne uvadnout, jsem  i nadále docházela na jízdy. Ovšem pokaždé jsem se celou cestu ke stájím modlila, abych to přežila. Andělé stáli naštěstí na mé straně, ale bohužel už méně na straně iniciátora celé akce.

Při jedné romantické vyjížďce lesem, kdy vzduch voněl jarem, první teplé sluneční paprsky nás hladily po tváři a vánek je jemně ovíval, se bujný oř mého papá polekal, postavil se na zadní a shodil jezdce na zem. Pohled to nebyl pěkný a diagnóza nepříjemná - vykloubené rameno a zlomenina ruky.
Doma si tatínek po návratu z nemocnice jako bonus vyslechl lehce hysterický dramatický výstup matky s titulním názvem: Já je devět měsíců v břiše nosila, v bolestech rodila a ty je chceš zmrzačit! Čímž byl s okamžitou platností náš jezdecký výcvik ukončen.

A tak se rozplynul otcův sen o tom, jak s bratrem v bílých rajtkách a černém saku s nádhernými bělouši po boku přebíráme ceny Velké Pardubické a máváme aplaudujícímu publiku.


You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?