Moderátor: A máme tu další snažilku a soutěžící v naší báječné, každoroční soutěži: Opečovávatelka rodinného krbu roku 2017. Terezo, vítejte ve studiu.

Blíží se období, kdy možná pod stromečkem najdete obálčičku s tučným obnosem. Peníze se na vás budou sypat ze všech stran, což znamená jediné; je na čase vyrazit na nákupy a všechno to tam rozházet jako král.

Jsem napnutá jako kšandy pokaždé, když detektiv na konci knihy rozmotává zápletku. Vyděšená, když vrah číhá za rohem na nebohého prodejce ponožek, který nese tržbu do banky a rozněžněná, když se konečně hlavní hrdinka provdá za svou tajnou lásku, která si ji konečně po třech stech stranách všimla a uvědomila si, že ona je ta pravá. „Ach Catherine! Jak převelice vás miluji!“

Jen si to představte. Jedete po dálnici, posloucháte příjemnou muziku, když tu se zničehonic v protisměru ocitne automobil, který se nebezpečně řítí přímo proti vám. V poslední moment strhnete volant a vyhnete se šílenci, který vás mále připravil o život. Špatný sen? Ne tak docela...

Tak třeba: 

1) Zalézt si do postele, do které jste si před tím natahali všechna pitíčka a jídlo na celý týden, ignorovat svět, ignorovat Vánoce a nevystrčit nos z domu.

Nedávno se mi stal velice milý zážitek a chtěla bych vás o něm zpravit, jelikož z něj jasně vyplývá, že vypadám stále svěže a mladě.

To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že vás nikdo nesleduje.

Rostou! - zaznělo před pár měsíci ve večerních zprávách. Všichni v českých a moravských luzích a hájích na pohovce nadšeně poposedli, rozšířili se jim zorničky a utíkali zkontrolovat stav košíku a ostří nožíku. Budík na 5:30 a zítra jdeme. Řízky s sebou na "až vyhládne".

Tak prosím vás, venku je podzim a já stále vídám na ulicích tygří vzory, pastelové barvy a sem tam i volánek. Kdyby to bylo jen jednou, tak si řeknu: „Hele, neinformovaná výjimka.“ Ale když jsem to zahlédla již po několikáté, rozhodla jsem se, že si budeme muset vážně promluvit.

Už delší dobu mi vrtal v hlavě nápad mého kamaráda, abych založila tady panu blogu ségru na Facebooku. Dlouho jsem o tom polemizovala sama se sebou, předhazovala si pro a proti a nakonec jsem kývla, že do toho půjdu.

Rok, měsíc a den od prvního článku, přátelé. Šedesát čtyři článků celkem. Prosím kytičku pro zasloužilou národní umělkyni!

Jsem dokonalá matka. Vždy dokonale upravená a oblečená podle poslední módy. Jsem skvělá kuchařka, matka, manželka i milenka.  Dá to sice hodně práce a odříkání, ale rozzářená tvář dítěte a spokojený výraz manžela za to stojí.

Již celé generace mužů vědí, že když sem tam donesou ženě květinu, čokoládu, či parfém, budou drahé polovičky spíše nakloněny jejich rozmarům. Ale ženy? Jak dosáhne žena diplomaticky svého? Jistě, teplou večeří, vášnivou nocí a...?

Proč by proboha někdo opustil všechno, co celý život budoval? Proč by někdo opouštěl rodinu i kamarády? Proč by někdo chtěl sedět docela sám v prázdném bytě s blikající žárovkou? Proč by někdo mohl chtít žít v zemi,  jejímž obyvatelům nerozumí? Proč, proč, proč? Je to blázen!

Ráda bych vám vylíčila peripetie se stěhováním, sháněním bytu, prázdným kontem, místním podsvětím a nemravnými návrhy u pracovních pohovorů, ale bohužel. Přesun do Rakouska běžel jako po drátkách.

Máte kočku? - No, máme. - Aha, tak to nepřijedu. - Máte tam les? - Máme. - Aha, tak to nic, tak to nedorazím, protože mám alergii, víš? - Kvetou vám tam břízy? - Kvetou, no… - Hm…tak to nepůjde. - Jahody? - Jo! -  Vosy? Pyl? - Všechno, všecičko to máme!

Naplánovat svatbu to není žádná maličkost. Zvláště pak česko-maďarskou vesnickou veselku. 

Že se svatba odehraje v malé vesnici na jihu Maďarska, vyplynulo z argumentů, které obě strany předložily. Vyšlo totiž najevo, že ze strany Maďara bude hostů trošinku více, než ze strany nevěsty a jejich mezinárodní přesun by byl tudíž komplikovanější než přesun Čechů na jih. Ale nepředbíhejme...

Tíží mě špatný pocit, že poslední dobou moc nepíši, a tak jsem si pro vás připravila několik výmluv...

Máme tady sobotu, což znamená, že půlka národa míří na vysněnou dovolenou do Chorvatska.

Kolona u Vídně se táhne krokem. Rádio Blaník už nemá dosah, a tak se autem line melodie lehce chrochtavé němčiny. Otec rodiny začíná nespokojeně oddychovat a prsty bubnuje do volantu. Je horko a řízky došly už u Brna. By do toho kopl. Pomalu přichází hlad.

Mám dvě babičky. Jedna je elegantní dáma z města s roční předplacenou kartou do divadla a druhá je zemitá žena s živými vzpomínkami na druhou světovou válku a na útěk z pohraničí s kufříkem v ruce. Obě vaří skvěle. Jedna decentně, sofistikovaně a zdravě, druhá tučně, tučně a hlavně tučně. Co kdyby přišla další válka?

Modelky to nemají v kariérním životě lehké, holky ušaté. A hlavně ty neúspěšné modelky, to nemají lehké. Jako jsem byla třeba já...

Když je nám děvčatům deset let, chceme být princeznou. Když je nám patnáct, toužíme stát se vyhublou modelkou, opěvovanou herečkou, anebo popovou divou. Ani já jsem nebyla výjimka.

Asi to bude tím teplým jarně-letním vzduchem provoněným květinami, čerstvě posečenou trávou nebo spáleným benzínem z projíždějícího mopedu, ale já mám takový nápad...

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce…No dobře, ale jak chcete vysvětlit případ, kdy člověk žije ve spokojeném vztahu a zároveň vyhrál už potřetí v křížovkářské soutěži mikrovlnku? No aha?

Bývaly doby, kdy v každém obývacím pokoji na konferenčním stolku s háčkovanou dečkou ležel televizní program otevřený na aktuálním dni, který byl divoce zaškrtaný či zvýrazňovačem zvýrazněný. Ve dvanáct hodin - Volejte řediteli, ve čtyři Kolotoč a v osm hodin Cesta do Ameriky.

Což je o 4500 více kliků, než jsem doufala, že by blog po třech měsících online mohl mít!

Existují lidé, kteří si přečtou knihu, v tichosti zauvažují nad obsahem, načež rozvedou dvouhodinový monolog, ve kterém jasně vylíčí děj, zápletku, charakter postav, vysvětlí historické souvislosti, které se odrazily v dějové lince, upozorní na skryté dvoj-významy a zatímco popíjejí čaj o páté, bláznivě se zasmějí tomu, jaký je autor knihy vykuk, když jim teď došla ta jemná ironie, skrytá mezi řádky.

Je tu pátek a s ním reportáž z báječného pobytu v Orlických horách. Miluju být aktuální (asi jen s týdenním zpožděním). Připadám si jako neohrožená a nezávislá novinářka, která dokáže informovat, poučit a zároveň, díky lehkosti pera, pobavit čtenáře.

Během mé první návštěvy v Maďarsku se chtěl Maďar pochlubit národními poklady a udělat dojem. Zavedl mě do sklípku na těžké barikové červené víno, ukazoval mi romantickou scenérii u Balatonu, na němž pluly v západu slunce plachetnice, dal mi poprvé ochutnat pálenku a chléb s kachním tukem a cibulí, běhal po bitevním poli u Moháče a zaníceně vysvětloval průběh bitvy a pochopitelně - cpal do mě guláš horem dolem.

Před měsícem přišlo jaro a já jsem o tom chtěla napsat článek. Vlastně jsem ho už napsala, ale nevydala. Nechtěla jsem vás prudit a traumatizovat výroky jako: Jaro je konečně tady! Zatímco všichni žhavíme radiátory jako šílení a zpod šály nám vykukuje červený nos s nudlí.

V Praze je to vždy trochu divočina. Jako kdybyste pustili stopky a já slyšela tikot každé vteřiny, která uplynula a která mi připomíná, že pobyt se krátí, a proto není čas ztrácet čas. Než můj pražský čas vyprší, je třeba zažít mnoho věcí...

Byla jsem v Čechách a šla jsem na fotbal. Tak ne, že by to byl můj nápad, ale člen rodiny patří do vesnického mančaftu, a tak se to nabízelo. Krásné jarní počasí přímo zvalo na posezení venku, pivo a slané tyčinky. 

Jaro je tu. A s ním i každoroční psychický nátlak; Už se to blíží! Plavková sezóna! Shoďte tuky! Pravda je, že se zase blíží čas, kdybych se ráda párkrát vykoupala v jezeře, což znamená svléknout over-size svetr a obnažit to, co už zrovna dvakrát nepodléhá pravidlům moderní estetiky.

Já bych se vám chtěla svěřit s věcí, která mi už delší dobu leží v hlavě. Jsem z toho už trochu frustrovaná a myslím, že je na čase, sama sobě ulevit a vykecat se ze svých problémů. Prostě si teď tady udělám psychologickou poradnu.

Každému nadělil Bůh podle svého uvážení. Někomu neskonalou krásu, někomu prudkou inteligenci, někomu fyzickou zdatnost a když se podíval na mě, řekl: „Neboj se, moje drahá, i ty dostaneš velkolepý dar. Říkám mu pracovně Blbý kecy.“

Občas mívám filozofické chvilky. A nejčastěji ve vaně. Člověk si hraje s bublinkami z pěny, cpe se čokoládou, brblá si pro sebe a přemýšlí o smyslu bytí. Přemítá o podstatných aspektech života, posmrtného života, paralelních světů, o mimozemšťanech na TRAPPIST-1 a říká si, hele, jak je možný, že mám na vaně asi sto tisíc flaštiček?

V Maďarsku se minulý týden konal Busójárás, což je něco jako náš masopust. Až na to, že v Čechách, nemají všichni muži stejnou masku, nenaskakují na ženy na ulici a za hlasitého: „ÍÍÍÍÁÁÁÁH!“ nenaznačují jakési kopulační pohyby. No…bylo to divoké.

Soused od naproti je ztepilý muž. Stará se o svůj sad, který se mu každý rok odmění plnými lahvemi moštů, džusů a pálenky. A tenhle soused to všechno pak každou středu a pátek prodává na místním trhu. Sám si to tam odveze, postaví stánek a vesele trží. Je mu 91 let.

Maďaři nemají míru, co se týče pikantnosti jídel. Abych byla zcela konkrétní…pálí to jako prase.

Pojďme se domluvit, že angličtina je svojí náročností na úrovni koťátka, němčina na úrovni tygra, francouzština dosahuje lochnesky…a maďarštinu v tom případě reprezentuje ta vodní zrůda, kterou poslal Poseidón na své nepřátele, aby sejmul celou zemi.

Buschenschank patří jednoznačně k pokladům rakouské kuchyně. Není to pokrm ani tajná ingredience…tak o co jde?

…ale nedělám

…ačkoliv mě teď nenapadá ani jeden důvod, proč bych s tím nemohla hned začít, že…