Jak jsem byla letos poprvé běhat

března 31, 2017

Jaro je tu. A s ním i každoroční psychický nátlak; Už se to blíží! Plavková sezóna! Shoďte tuky! Pravda je, že se zase blíží čas, kdybych se ráda párkrát vykoupala v jezeře, což znamená svléknout over-size svetr a obnažit to, co už zrovna dvakrát nepodléhá pravidlům moderní estetiky.

A protože už je to nějaký ten pátek, co mě z pěny moře utvořilo a na břeh vyvrhlo, není vše v takovém stavu, abych se mohla spokojeně uvelebit na sedačku, načít další balení Studentské pečetě a těšit se na plavkovou sezónu.

A tak bylo rozhodnuto. Půjdu běhat.

Z té úplně nejzapadlejší části skříně jsem vytáhla svůj cvičební úbor a sama jsem byla mile překvapená, jak je hezký. No… ještě aby nebyl, když je téměř nenošený. Oblékla jsem si svůj active wear (kdo nevíte, proč to tak blbě nazývám, tak mrkněte na video a budete mít jasno).


Tákže:
Růžové botky s neonovými tkaničkami – checked
Legíny, které se přes zimu nějak srazily – checked
Tričko s neonovou barvou, jak jinak – checked
Šusťákovka, stará, ale dobrá – checked
Kapesníček, až mi zase poteče z nosu – checked
Inhalátor – nenalezen – checked

A tak jsem vyběhla do krásného slunného jarního dne a běžela jsem jako drak. Svižně a rytmicky. A hlavně z kopce. Jenže po třech minutách jsem zjistila, že musím nutně na malou, tak jsem to otočila a svižně a rytmicky odklusala zpět domů.

Napodruhé se mi běželo ještě mnohem lépe, nic mě netížilo a říkala jsem si, že jsem hloupá, že jsem to letos tak dlouho odkládala.

Jenže za první zatáčkou na mě zaútočil had a chtěl mě sežrat. Já nevím jak vy, ale já se vždycky poplaším, když začne vedle cesty něco zuřivě šustit. Svedla jsem s hadem mentální souboj a vyhrála. Když se užovka odplazila a cesta byla opět volná, nic mi nebránilo v krasoběhu. Za další zatáčkou jsem pak ještě svým elegantním dusotem vyděsila žeroucí srnu a když jsem rozdýchala i ten druhý infarkt, opět jsem se vydala neohroženě dál.

Běžela jsem po silnici stále z kopce a běželo se mi moc hezky. Dokonce se ke mně přidala i jedna kočka a já si připadala jak Forrest Gump a říkala jsem si, že když už jsem doběhla až na konec silnice, mohla bych běžet ještě dál. A tak jsem běžela dál.

Krátce poté to kočka vzdala a šla se domů nažrat. Moje tempo bylo zničující.

A tak jsem doběhla až k ohradě s koňmi, kde se běžně kochám, protahuju svaly a nabírám dech. No běžně...naposledy v únoru. Vloni. Pravda, tentokrát jsem dorazila výrazně udýchanější a prokrvenější. Chtěla jsem si protáhnout sval na stehně a abych neztratila rovnováhu, chytla jsem se ohrady.

Jestli vás teď napadla otázka, zda v té ohradě šla elektřina?...Tak šla. Dostala jsem takovou pecku, že mi vstaly moje půl metru dlouhé vlasy na hlavě a musela jsem se na chvilku posadit. Zatím co ohradník plný elektřiny lupal vesele dál, já se snažila nahodit tep. (Hele nejsou na to nějaké zákony, kolik voltů tam můžou pouštět, sakra pes?)

Cesta zpět byla moc krásná. Já, udýchaná a zelektrizovaná, jsem se plazila do toho děsného kopce a proklínala pitomej ledovec, který se kdysi táhnul tímhle údolím. Dobře mu tak, že roztál.

V poslední zatáčce před domem jsem si dala ještě kratičkou pauzičku, abych domů nedoběhla tak rudá a udýchaná, protože Maďar už čekal ve dveřích a hnidopišsky a s úšklebkem se ptal: „Ten kopec dává, co?“

Jo, ten dává.

Takže mise Hubnutí do plavek sezóna 2017 splněna. Checked.  Teď už budu jenom rýsovat.

Ale úplně nejdřív se posadím na sedačku a...hele, kde mám tu čokoládu?


A co vy? Už jste letos provětrali svůj active wear?



You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?