Před měsícem přišlo jaro a já jsem o tom chtěla napsat článek. Vlastně jsem ho už napsala, ale nevydala. Nechtěla jsem vás prudit a traumatizovat výroky jako: Jaro je konečně tady! Zatímco všichni žhavíme radiátory jako šílení a zpod šály nám vykukuje červený nos s nudlí.

Chtěla jsem počkat na první delší slunečně a teplotně příjemné období, ale jako, pardón, přeci vám nebudu přát hezké jaro v srpnu, že...

Takže…jaro je tu, hééééj. Tedy bylo. Celé dva dny. A pak se zase nějak velice nenápadně vytratilo a prý si máme počkat do léta. Nechce si nás totiž zase moc rozmazlit. Jakože teplý vánek? – pcha! Jakože kecky místo kožených bot s kožíškem? – pcha, pcha! A navrch angínu pro ty, kteří to nepochopili a nadrženě odhalili krk a sundali kulicha. „Dobře vám tak,“ směje se jaro, až se za břicho popadá, „každý rok je to stejný a každý rok se nachytaj!“ A jde si dát high five se zimou.

Hele, ale sakra už! Půlka dubna pryč, škrábando v krku a rýmičku mám úspěšně za sebou, tak si říkám, že už by to mohlo stačit, ne? Ty jara v Čechách, jsou opravdu děsný…ehm…a teď přichází moment, kdy vám začnu lézt na nervy, neb bych chtěla říci, že jaro začíná u nás na jihu Rakouska už o tři týdny dříve a že mi na zahradě zrovna pomalu odkvétají pampelišky. Že mám na terase vyvalené lehátko otočené do optimální slunící polohy, ale místo chytání bronzu trčím v Praze, zalezlá u krbu s horkou kávou v ruce a čekám, kdy se tudy přežene sněhová bouře.

Pro mě jaro znamená sluníčko, kytičky, jarní bundičky do pasu a první sukně (bez rizika zánětu močových cest), zelená tráva a lidé v ulicích. Ale letošní jaro se chová jako mladší  pubertální ségra zimy, která se snaží sestře ukázat, co umí.

Ale zase na druhou stranu si připomeňme, co nás čeká v létě; horko, mouchy, komáři, nahatá těla na pláži, chlupatá nahatá těla na pláži, polonahá těla všude, letní přeháňky, které v minutě zkazí účes a zmáčí tupé, zmrzlina roztékající se v ruce, všechno bude zase upocené a vůbec…


…jaro, jsi prima! Prosím, neopouštěj nás!