Voneguteskní reportáž z víkendu v horách

května 05, 2017

Je tu pátek a s ním reportáž z báječného pobytu v Orlických horách. Miluju být aktuální (asi jen s týdenním zpožděním). Připadám si jako neohrožená a nezávislá novinářka, která dokáže informovat, poučit a zároveň, díky lehkosti pera, pobavit čtenáře.

Každý má kolem sebe alespoň jednoho aktivního kamaráda, který neustále přetéká nápady, do zblbnutí plánuje a organizuje. Díky bohu za něj. Bez něj by se nekonal žádný školní sraz, žádná společná procházka v zoo s pauzičkou u stánku s malinkými kobližkami a už vůbec ne báječný prodloužený víkend v horách s veselou společností. Když to všechno někdo naplánuje, zařídí, naservíruje pod nosánek a třicetkrát mi připomene, jestli už konečně zaplatím tu zálohu, je to sen.

A tak jsme jeli do hor. Orlických hor. Geomorfologického celku na severovýchodě Čech – nejvyšší vrchol Velká Deštná 1115 m n. m. (A to by byla právě ta nenápadná edukativní vsuvka, inteligentně zakomponovaná do textu. Že jste si ani nevšimli, že jste poučováni, co? To my novináři právě skvěle umíme.)

Řeknu vám, je to paráda na chvíli utéct daleko od povinností všedních dnů. Užívat si hor, čerstvého vzduchu, slunce, tučné české knedlíkové stravy, levandulové limonády a přátel.

Jestli vás zajímá, kam že jsme to jeli a jestli bych vám mohla dát typ na prima penzion s báječnou stravou a skvělým domácím pivem…tak tůdle – nůdle. O tajemství z ložnice, houbařská místečka posetá pravými hřiby a ubytovací poklady v pohraničí se nedělím. 

---
Na oplátku vám nabídnu malou epizodku s Maďarem, který na horách málem přišel o život. Odehrálo se to takhle:

Vzhledem k tomu, že Maďar měl na místo dorazit později, byl požádán, aby mi přivezl černou outdoorovou zimní bundu, neboť venku sněžilo a byla taková zima, že to i teploměr zabalil a šel se ohřát ke krbu. Chápejte, já nejsem naivka, která napíše chlapovi do zprávy „přivez černou bundu“, kdepak, já jsem zkušená žena, která ví, že se musí objekt jasně specifikovat a udat přesné souřadnice, kde se nachází. Rozkaz zněl jasně. Mýlka byla vyloučena.

Když se Maďar objevil ve dveřích horské chaty a uvítací pusinkování bylo za námi, vytáhnul z kufru černý hodobóžový elegantní kabát ke kolenům se zlatými knoflíky, který si šetřím do divadla, na plesy a na pohřby. Tak podívejte se, já nemluvím sprostě, ale takový kabát, vážení, takový kabát je člověku při lezení po horách a prodírání se po stezkách v tisíci metrech za silného větru, úplně k hovnu. Jasně, byla bych stylová a rozhodně bych na hřebenech outfitově vyčnívala, ale zase vocamcaď pocamcaď. To si rovnou můžu nazout lodičky, na hlavu narazit klóbrc s pavím perem a vyvézt se nahoru lanovkou, že…

Ale zpět k Maďarovi držícímu kabát. Jsou momenty v životě ženy, kdy lásku během mikrosekundy střídá nenávist. Klid a mír se mění v agresivitu a naděje zničehonic umře. Tehdy se nevyplatí stát dlouho na místě s kabátem v ruce a čekat, jak to dopadne. Maďar to dobře ví. Chce to omluvně se usmát (něco ve stylu – promiň, bejby, já tě za to vezmu na Bahamy, jo?) a zdrhnout. Rychle a hlavně daleko. Nejlépe do Maďarska, tam vás nikdo nenajde a vlastně ani hledat nebude. A tak jsem ho nezabila, ale přiznávám, že jsem po něm chtěla hodit něčím moc tvrdým a moc bolestivým, ale říkala jsem si…co kdyby ty Bahamy vyšly. Tak jo, jsem trochu naivka.

Konec epizody.

---

Protože nám další dny počasí přálo, vydávali jsme se často na procházky. Na nedalekém kopci stál krásný starý kostel se hřbitovem z 19. století, který jsem pro vás celý nafotila. Ze všech stran i s detaily překrásných náhrobků. Po půl hodině nadšeného cvakání fotoaparátem, nastavováním clon a hloubky ostrosti, se ukázalo, že jsem si zapomněla paměťovou kartu v počítači. Prý se to ale kojícím matkám stává, uklidňovaly mě kamarádky. Je to nějaká forma dočasné demence, kdy se člověku mléko natlačí až do mozku a utlačí některá centra. Třeba centrum komunikace dostane plnou nálož, empatie se omezí jen na jiné maminky, centrum emocí je absolutně přetížené a centrum paměti, ukládání důležitých dat a analýzy tráví dovolenou právě na těch Bahamách. Prý je to vědecky potvrzené. I kdyby nebylo, já jsem zářný příklad toho, že na tom něco bude (ne, nabídky na testování na lidech, byť honorované mi neposílejte).

Takže si to shrňme. V této reportáži vám neřeknu, kam jsme jeli, jelikož jsem tajnůstkářka. Neukážu vám žádné fotky, poněvadž žádný nemám. Nedozvíte se, co jsme tam dělali, protože jsme toho zase až tak moc nedělali, jen si postěžuju na Maďara. Hm…už slyším šustění křídel poštovního holuba, který mi nese pozvánku do V.I.P. klubu českých žurnalistů a žurnalistek.

Tak soráč, mončičáci, příště to bude méně voneguteskní.


You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?