Vzpomínky jedné neúspěšné modelky (1/3)

června 07, 2017


Když je nám děvčatům deset let, chceme být princeznou. Když je nám patnáct, toužíme stát se vyhublou modelkou, opěvovanou herečkou, anebo popovou divou. Ani já jsem nebyla výjimka.

Když jsem oslavila patnáctiny, vzala jsem si míry, zvážila se, změřila si výšku a nadšeně utíkala do modelingové agentury ukázat se. Chtěla jsem být dívkou z módní přehlídky a tváří značkového parfému. Dívkou, jejíž jemné rysy budete potkávat na titulních stranách časopisů a které se všichni budou ptát na tajný recept úzkého pasu a zářivé pleti.

„Kolik máš?“ Zeptala se prudce dáma pracující v agentuře. Nebyla zvyklá ztrácet čas.

„168,“ odpověděla jsem a zahanbeně sklopila oči, když jsem před ní stanula.

„No!“ prohlédla si mě kriticky, „to je dost málo.“ A udělala dramatickou pauzu.

A měla pravdu. Já jsem to věděla. Za mých mladých let, byla spodní hranice pro modelku stanovena na 172 cm a přes to jel vlak jen málokdy. 175 cm bylo pro modelku optimální, ovšem 185 cm a padesát kilo, znamenalo, že jste bohyně s nekonečně dlouhýma nohama a agentura se přetrhne, aby vás dostala. Mých 168 cm byla bída. Trpasličí verze modelky.

Paní z agentury mě obešla ze všech stran, jakoby kupovala jízdní kolo, vyfotila mě ze všech úhlů, aby si ověřila, že jsem fotogenická a našpulila pusu.

„Musíš ale nafotit Book a ten stojí deset tisíc, holka, to je ti snad jasný“ řekla mi se zapíchnutým prstem ve vzduchu, který mířil přímo na mě. „Potřebuješ prezentační materiály.“ A zřejmě čekala, že propadnu panice a vyskočím z okna.

Kývla jsem na ni a běžela domů.

„Musím nafotit Book a ten stojí deset tisíc,“ vysvětlovala jsem naléhavě doma.

Moc jsem nepochodila. Bylo mi naznačeno, ať raději koukám pravidelně docházet do pěveckého sboru, který už takhle stojí peněz habakuk a nevymýšlím kraviny.

Jenže já jsem se nehodlala tak lehce vzdát. Začala jsem fotit s fotografy zadarmo a naoplátku od nich získala fotografie. Když už jsem měla slušnou sadu hezkých obrázků, utíkala jsem zpět do agentury.

„A teď? To by šlo ne?“ ptala jsem se s nadějí v hlase a doufala, že přeci jen dostanu od agentury Book, do které si budu moci narcisticky vložit fotografie a obíhat castingy.

Kdybych byla věděla, že Book je obří album s logem agentury, které nenacpete do žádné kabelky ani batohu, že má asi dvě kila a ostré hrany, o které se při první příležitosti pořežete, asi bych po něm zase až tak moc netoužila.

Book i smlouvu jsem dostala. Paní v agentuře mě znovu přeměřila, zvážila, nafotila, a protože jsem prý mrňavá, budou mě směřovat na Asii. Do Tokia a tak…

Asi jsem byla zajímavé jízdní kolo, neboť agentura v případě mé (ne)výšky přivřela oko a na prezentační kartě jenom trošičku zalhala. Asi tak o dva, tři centimetry (oni mají totiž na skladě středověký mučící nástroj, kterým vás o ty cenťáčky v případě nouze vytáhnou).

A tak jsem se stala oficiálně modelkou s podepsanou exklusivní smlouvou a můj obličej se objevil mezi nováčky na internetových stránkách agentury. Nemohla jsem se dočkat, až mi zazvoní telefon s nabídkou měsíčního pracovního pobytu v Japonsku.

Nezazvonil.

Přišla SMS, že zítra v 10:00 casting na reklamu na operatora. Book s sebou.

Hmmmm, pecka.

Došourala jsem se zklamaně na casting, kde jsem po čtyřech hodinách čekání, vyseděla důlek, abych se třicet vteřin po vstupu do místnosti dozvěděla, že nejsem ten typ, který hledají. Díky za váš čas, nashledanou, další! A nezapomeňte si tady Book, slečno.

Že bych byla neúspěšná modelka, to nemůžu říct. Ale jo, můžu. Kromě pár honorovaných zakázek a dvou titulních stran, toho moc nebylo. Teď si prosím nemyslete, že jsem se snad ocitla na titulní straně Vogue, proboha. Můj obličej zmalovaný a vyretušovaný, že mě ani vlastní máma u trafiky nepoznala, zdobil titulní stranu časopisu pro ženy v domácnosti a chronické křížovkářky Překvapení (vydávají to vůbec ještě?). Ale mohl za to fotograf, který se mnou titulku fotil. Říkal mi: „Dívej se jakoby z okna, jakoby jsi tam viděla někoho známého a jakoby jsi měla radost. Jakoby.“ Dosáhla jsem pouze výrazu fanatika, který si vyhlédl svoji novou oběť. No a pak si vzal fotku do parády grafik, kterému se podařilo zdeformovat mi obličej a zestárnout mě o dvacet let.
Dílo zkázy bylo dokonáno a časopis mohl jít do tisku. Hvězdy mi byly naštěstí nakloněny a nebylo tedy nutné chodit dlouho kanály, neboť nikdo nepoznal, že jsem to já (Bože, díkes...máš to u mě).

Tahle příšerná titulka ovšem nebylo to nejhorší, co se v mé oslnivé modelingové kariéře stalo. 

- - -

Dodatek

Víte, mnoho lidí si představuje modelku jako jemně nalíčenou krásku, která se na vás směje z časopisu bezchybným chrupem. Jenomže modelky toho musí hodně skousnout, pokud nejsou Simona Krainová. Ukážu vám pár případů...

Všechny modelky chtějí vypadat na fotkách jako dívka na obrázku. Pohodlně se uvelebit v dokonale naaranžovaném fotokoutku a svou něžnou krásou zasazenou v drsném prostředí na jeden jediný pohled omotat laso kolem mužova srdce a nikdy jej nepustit.

Ale protože fotograf je především umělec, má vize a možná na něčem frčí, může se modelce lehko stát, že...

A) ji fotograf nechá natřít na černo a pokape ji nějaký černým hnusem, navěsí na ni šmuky, které našel u manželky (v horším případě u svojí matky) ve šperkovnici a poprosí modelku, aby se tvářila filozoficko-podezíravě.

B) Fotograf chce být vysoce kreativní a zachytit neopakovatelný a jedinečný moment. A tak chrstne modelce do obličeje kyblík s vodou. A řekne:Směj se!

C) Ufikne modelce hlavu.


D) Obalí modelku potravinovou fólií, obalí kyj potravinovou fólií a pošle ji na mamuta.

E) Nebo fotograf poptá dívku s krásnými vlasy, která dostane za úkol přinést si do ateliéru župan.

Už chápete, že být modelkou, není žádný medíček?


(Konec 1.části)


Skoč napjatě na druhou část - KLIK




You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?