Vzpomínky jedné neúspěšné modelky (3/3)

června 18, 2017

Byl to den D, kdy mi přišla zpráva, že se mám dostavit na casting do butiku v Pařížské ulici, protože se bude fotit nová kolekce předního návrháře. A já jsem před-vybraná! Yeaaaah!

3. díl ságy (první díl najdete tady a druhý tam)

Vešla jsem do butiku na minutu přesně. S plachým úsměvem a Bookem v podpaží, jsem kuňkla na pozdrav. Nikdo neodpověděl. Nikdo si mě ani nevšiml. Začalo to slibně.

V rohu stála další dvě děvčata s plachými úsměvy a děsem v očích, tak jsem se postavila vedle nich. Nemluvily jsme. Bylo nám nervozitou zle od žaludku. Šlo o všechno. Když to klapne, cesta do Paříže, Londýna nebo Tokia bude volná. A diář se okamžitě zaplní k prasknutí. 

Po pár minutách čekání a těkání očima po nablýskaném interiéru k nám přistoupila velice elegantní dáma, která nám zastřeným hlasem sdělila, že ale vůbec nejde o to, jak jsme krásné a vyděšenou laň po mé levici pohladila po obličeji. Jde o naše ruce.

Cože???

Vykulily jsme oči, otevřely ústa k tiché námitce a pak nasucho polkly.

Na fotografii totiž bude modelka kabelku pouze držet a ona by si prý přála, aby měla modelka hlavně hezké dlouhé štíhlé prsty a pěkné nehty a jestli bychom byly tedy tak laskavé a ukázaly jí ruce.

Hrozně ráda bych teď napsala, že jsem se rozkřikla: „To je skandál!“ a třískla s dveřmi. Případně naznačila elegantní dámě svými dlouhými štíhlými prsty s pěstěnými nehty neslušné gesto a s grácií po červeném koberci odešla.

Jenomže, když je člověk mladý, žije si ve své bublince, která má jasně viditelné hranice. A za ty hranice ho může vzít jen někdo starší/chytřejší/mocnější. Je ještě brzy na to chápat, že procestovat svět může člověk i bez exkluzivní smlouvy. Že je bytostí bez hranic. Že se může stát úspěšným a šťastným zároveň. Že si může a má vážit sám sebe a nenechat rozhodovat ostatní, jestli je dost dobrý a jestli má dostatečně hezké prsty, aby mohly držet třeba i tu nejdražší kabelku na světě. A že nemusí vyhovět každé Mařence ve značkovém kostýmku, protože je tak elegantní a lidmi vážená. Jelikož doma si Mařenka natáhne teplé ponožky a flanelové pyžamo a moc elegance jí na oslňování nezbyde. A vůbec. Mařenka ti nemá co nakazovat. Když se ti do toho nechce, tak to nedělej. Strč ruce do kapes a běž pryč.

Což mi ovšem došlo až o několik hodin později.

Natáhla jsem odevzdaně ruce. Zatímco dáma zamyšleně hodnotila ruce, dívala jsem se na ni a uvědomila jsem si, že mi je vlastně jedno, co si bude o mých prstech myslet. Mně se moje prsty líbí a mám je ráda. Ne, že by byly zrovna dvakrát šikovný, ale jsou moje a jsou fajn.

Za tři roky v modelingu jsem příliš chvály na svůj zevnějšek nedostala. Jeden vizážista si stěžoval, že moje vlasy jsou moc dlouhé a nedrží tvar, druhý, že jsou příliš krátké. Rty moc suché, oči nesouměrné, paže příliš svalnaté…Víte, oni to nemyslí zle, to si jen tak stěžují, aby dali najevo, kolik s vámi mají práce a nezapomenou si vzdychnout, aby se politovali, ale tak nějak všichni zapomínají, že jste člověk s city. Berou vás prostě jako modelku.

Figurínku bez názoru a emocí.

Stůj a buď hezká. A hlavně nic neříkej. A nemysli. Od toho jsme tady my a my už jsme všechno vymysleli. Takhle si stoupni, takhle se tvař a hlavně buď hezká, jo? A trochu našpul pusu. Asi jako Hanychová, ale né zase tak moc, ju? A tohle si obleč. No a co, že je to průhledný, vždyť je to od PŘEDNÍHO ČESKÉHO NÁVRHÁŘE!!! A až půjdeš, tak budou na mole tanečníci, kteří se budou plazit po zemi, tak o ně nezakopni, jooo?

Na cestě k sobě
Za oknem vlaku ubíhala krajina, cestující spokojeně podřimovali unaveni z práce a v tom tichu a uklidňujícím klokotáním vlaku jsem si řekla, že je na čase být sama sebou. Zakořenit nohy hluboko do země jako prastarý strom a nepoletovat jako balónek nafouknutý heliem, kterým si modelingový svět pinká tam a zpět a který čeká, jestli přijde dobrý vítr a zanese ho tam, kam chce, anebo taky ne.

Někdy dojedeme na konec cesty a chvílí se zmateně rozhlížíme, než si uvědomíme, že jsme na konci. Cesta nepokračuje, nenabízí nám most ani převozníka. A pak se buď zasekneme na místě a budeme čekat na Godota, který s námi třeba někdy tu překážku překoná a ztratíme tak roky života a ohromné množství energie, nebo poděkujeme za zkušenost a vydáme se jinam.

Tam, kam jsme dříve smluvně nesměli. Obarvit si hlavu na oranžovo, zkrátit vlasy na pár centimetrů, zlomit si nohu na lyžích a spálit obličej.

Ovšem, i když cesta nikam nevedla, neznamenalo to, že neměla smysl. Znáte to s tím, co tě nezabije…a že každá cesta je cíl…a kdo šetří...ale ne, to ne. To už jsem zase někde jinde.



PS: Jestli vás zajímalo, jaký osud potkal ten slavný Book, tak ten drahoušek fungoval ještě drahně let jako báječně pevná podložka pod notebook.


You Might Also Like

2 komentářů

  1. Moc se mi líbí celá tato série a ne jen ta, to jen že jsem před chvílí narazila na tento blog a tak nějak mne to chytlo, ale stačila jsem přečíst pouze rakouské gastropeklo a tyto tři články, báječně se čte to, co píšeš.
    Jinak mého ex potkalo štěstí a dostal se do asie jako model, už je v číně poměrně dlouho a říká, že až na to že se mu v číně líbí, tak by byl radši v čechách, tak jsi asi ani o nic moc nepřišla, jak píšeš, je lepší udržet si samu sebe.
    Jo a ještě mimochodem díky za super čtení.

    OdpovědětVymazat

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?