Rok, měsíc a den s blogem

září 27, 2017

Rok, měsíc a den od prvního článku, přátelé. Šedesát čtyři článků celkem. Prosím kytičku pro zasloužilou národní umělkyni!


Jeden rok a jeden měsíc a jeden den. S blogem.

Vy ne. Já jo. Je pravda, že blog jsem oficiálně spustila až na konci ledna léta páně 2017, ale ve skutečnosti jsem se jím zabývala už od léta roku 2016. Tedy v poslední fázi těhotenství, kdy jsem začala nemotorně narážet do věcí a ukázalo se, že bude lepší, když se pohodlně posedím, budu hezky papat a nějak se do porodu zabavím.

Chtěla jsem plést, ale plést neumím. Chtěla jsem vymyslet lék na rakovinu, ale moje znalosti biologie jsou chabé a nejsem si ani pořádně jistá, kolik chromozomů má člověk. Chtěla jsem se stát astrofyzičkou a dala se do četby základní literatury, ale pojmy se mi začaly plést do sebe. A tak jsem seděla se založenýma rukama a ptala se sama sebe: „Děvče, umíš ty vůbec něco?“ Odpověď byla nasnadě. „Umím! Všem do všeho kecat.“ „No, tak vidíš!“ radovalo se moje já. No jo, jenže doma jsem byla sama, a tak nebylo komu do všeho kecat. Maďar imrvére (ježiš, jak se tohle píše?) v práci, všichni ostatní pět se kilometrů daleko a kočka už mě dávno nebere vážně.

Myšlenka blogu mi seděla v hlavě už dávno. Jen mi chyběl čas, chuť a nevěděla jsem, jak bych ho měla pojmout. Což koneckonců nevím dodnes. Ale říkám si: „Klid holka, dej tomu čas, však ono z toho něco vyplyne. Božena Němcová taky určitě začala psát Dědečka a nakonec z toho vyplynula Babička...“

Psal se 26. srpnový den, když se to stalo. Nahrála jsem do systému svůj první, ze šuplíku slavnostně vytažený článek. A pak další a další.

A zatímco jsem psala, přepisovala, škrtala a zase psala, dávala jsem dohromady funkční blog. Když tu zničehožnic přišla na svět nečekaně a předčasně naše malá princezna. Svým příchodem na scénu převrátila naruby můj život a především pak blogový plán. "Nebudu plnit!" křičela jsem zoufale mezi kontrakcemi na porodním sále. Blog měl být spuštěn na konci listopadu. Plán jsem nedodržela. Ale bylo to fuk.

Držela jsem v náručí svoje maličkaté miminko a všechno ostatní nebylo důležité.

Jenže časem se ukázalo, že miminko hodlá spát asi osmnáct hodin denně a já mohla zase začít šudlat svůj blogísek.

A tak byl blog na konci ledna slavnostně spuštěn za zvuku fanfár. Jasně, že vás v lednu budu prudit s tím, že máme zase výročí (v případě, že si vzpomenu...), jenom teď nevím, kdy přesně jsem ho spustila, takže ehm…budu muset zalovit v historii, abych zjistila, ve který den vyvěsit vlajky a bouchnout šampaňské.

Á děkovačka na závěr.

Veliké vážné díky putuje prvním beta čtenářům Vikimu a Haničce, za to, že si přečetli offline verzi blogu a řekli, že to není zas áž tak trapný a blbý a ať s tím jdu ven. Bez vás by to zůstalo v šuplíku.
A také paní mamce korektorce, za to, že na rozdíl ode mě umí česky.

Vám, milí čtenáři, děkuji za přízeň. Za to, že se sem vracíte a čtete, protože bez Vás, by mě to psaní ani zdaleka tolik nebavilo a musela bych přeci jen dát šanci té astrofyzice.

Tak dík, mončičáci.


You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?