O vínu, Maďarsku a cizích kalhotkách

října 17, 2017

Ach Villány. Ty městečko vínu zaslíbené. Sklepy plné soudků máš a pouze čekáš, až je někdo vyžunkne. A tak jsme tady, abychom ti od nich pomohli.


Loňský ročník Festivalu červeného vína v Maďarsku jsem strávila otrávená na pohovce s těhotenským čajem v ruce, zatímco Maďar vesele obrážel jeden vinný sklípek za druhým.

Závistivě jsem bubnovala prsty do hrnečku a z telefonu mazala rozjařené fotografie Maďara, sklenice a tekutiny různých barev, kterými mě bombardoval. Pche! Jako by to někoho zajímalo. A vůbec, už by toho degustování měl nechat, má červený nos.

Letošní ročník bylo už jiné kafe. Nebo spíš víno. Hlavně tedy proto, že jsem tam mohla být konečně také.

Sklep volá
Dítě jsme odevzdali do rukou božích a maďarské babičky a šli jsme si připomenout, že byly doby, kdy jsme i my měli společenský život.
Počasí nám přálo, a tak jsme se mohli promenádovat po hlavní ulici proslulého městečka Villány. Stejně jako tisíce dalších návštěvníků, jsme i my chtěli ochutnat různé odrůdy vín, naplnit si břich něčím chutným a pobavit se.
Viděli jsme několik exotických existencí; pána s papouškem na rameni, stoletého staříka oděného do nevkusné zářivě žluté teplákové soupravy, místní alfa samce s tlustým zlatým řetězem kolem krku s gangsterským výrazem ve tváří a ještě gansterštější chůzí a také reinkarnaci Alberta Einsteina. Většina návštěvníků byla bohužel nudně normální. Fádně postávali kol kolem se skleničkou v ruce a klábosili.

První odvážlivci, kteří si zřejmě přihnuli ze skleničky už doma, začali za doprovodu hlasité tradiční hudby tančit čardáš přímo na ulici a vesele si u toho vískali. Protáčeli ženy kolem své osy a zrychlovali a zrychlovali tempo, dokud muzika neskončila a všichni si za hlasitého smíchu nezatleskali a nerozutekli se do sklepů.

Stejně jako my. Co chvíli jsme vycházeli a opět zacházeli do zatuchlé vůně sklepa, avšak stále jsme drželi směr na náměstí, kde na nás čekal jeden stánek s vínem vedle druhého (Sauska, Gere, Bock a desítky dalších) a lákal k návštěvě. Pojď si pro kocovinu, jen pojď.


Kamčatka
Nastal večer a na sklenky vína padla tma a chlad.

Ach, jak se mi přátelé smáli, když jsem odpoledne vytáhla rukavice a natáhla zimní kabát. Jak volali: „To tam v Čechách máte asi v říjnu pěknou zimu, když jsi oblečená jako na Kamčatku!“ Ale já jsem jejich výsměchu nedbala, zatímco jsem si povytahovala punčocháče z kašmíru. Z předchozích zkušeností jsem věděla, že říjen je na jihu Maďarska sice přes den krásně slunný a teplý, ale noc kousavě chladná.

Na jejich závistivé pohledy osvětlené pouliční lampou, když vlezlá zima ovanula jejich holé krky a trápila prokřehlé prsty držící sklenku, nezapomenu. Zpod šály, obmotané až k uším, jsem se vítězně usmívala. Haha, Kamčatka!

Zima byla opravdu skoro zimní. Dokonce i já jsem přes svých deset vrstev z kašmíru, vlny a polyesteru občas zacítila závan chladu. Ale jen tak trošinku, neboť mě mělo co hřát, jak z venku, tak zevnitř (ano, padla i jedna pálenka).


Cizí kalhotky v kapse & autodrom
Hodiny na kostelní věži odbily jedenáct hodin, když jsme lehce ovínění a s mastnými rty od světlého chlebu pomazaného sádlem, s červenou cibulí a posypaným sušenou červenou paprikou (jak jinak), vzali útokem střelnici.

Což byl mimochodem důvod, proč jsem druhý den ráno našla v kapse svého kabátu o tři čísla větší tanga. Řeknu vám, chvilku mi to trvalo, než jsem si tyhle dvě události spojila dohromady. To překvapení, kdy jsem vytáhla kalhotky na světlo světa a přemýšlela, co se to vlastně?…ty kalhotky ale nejsou moje…a jak se tam dostaly?...že by Maďar?...že by já?...no to snad!

Ale nebojte, žádné nemravnosti se nekonaly. To si jen kamarád vzduchovkou vystřelil kaťátka a protože nemá životní partnerku, které by je mohl obléci, tak mi je z čistého přátelství věnoval.


A pak došlo i na autodrom…

Jen, co jsem dostala svůj žeton, utíkala jsem si zabrat žluté „Ferrari“ s číslem dva.

Jasně, tady je plyn…tady je brzda...tady není brzda?...tady není brzda!

„Na co brzda?“ hulákal na mě Maďar, smál se a klepal si do čela.

Tak asi ne, no…

Jedem! Rozjeli jsme se nadzvukovou rychlostí a já se ihned řítila do čelní srážky. Hahá, mám tě bídný červe. Deset centimetrů před střetem se naše autíčka náhle zastavila a unavený hlas do mikrofonu oznámil, ať ten pán, který právě degustuje v autíčku číslo pět svoje chardonnay, okamžitě odloží sklenici pryč.

Jenže pán z autíčka číslo pět jen silně stisknul sklenici oběma rukama a vycenil zuby. Nechtěl ji pustit. Po krátké rvačce mu byla sklenice uzmuta, pánovi v autíčku pět bylo uděláno: ty,ty,ty! a jelo se dál.

Noha na pedálu, msta v očích. Někdo mě právě drcnul zezadu. Kde je ten opovážlivec? Stočila jsem volant, abych si našla toho zloducha, ale asi příliš, neboť se moje autíčko rozjelo pozadu. „Nechci jet pozadu!“ křičela jsem a divoce kroutila volantem, který mě ignoroval.

Všichni do sebe nadšeně naráželi, jen já jsem si to hasila napříč autodromem pozadu.

Nechcííííííííí!

Stop. Naštěstí nás někdo zase zastavil. Ježiši, díky Bohu.

„Prosíme, aby pán z autíčka číslo pět okamžitě, ale okamžitě odložil láhev vína mimo dráhu!“ Hlas už nezněl vůbec unaveně.

Pán se snažil na poslední chvíli nacpat láhev pod bundu, jakože nic, ale marně. Sousední motoristé mu láhev vytrhli a pro jistotu ho ještě prošacovali, aby bylo jisto, že průběh bitvy již nebude narušovat. Autíčko číslo pět se urazilo, zacouvalo do rohu a zůstalo tam trucovat.

Zbytek jízdy, byl takový, jaký má být. Plný smíchu, hypoteticky vystřelených airbagů a sborového zklamaného aaaaaahhhh, když byla jízda u konce. Dokonce i já jsem jezdila až do konce už jen popředu.

Le finále
Grandiózní finále, kdy ti citlivější z nás museli zamáčknout slzu, nastalo o půlnoci. Vzduchem plula romantická hudba, nebe rozjasňoval nádherný dlouhý ohňostroj a milovaný člověk stál po mém boku...uznejte sami, může chtít člověk více?


"Viva Villány! Viva červená révo! Viva milý živote!"





A morální medailónek na konec: Mějte se fanfárově, pijte s rozumem, pokud vám ještě není 18 let, nepijte vůbec a prosím, nepodceňujte zdravotní dopady alkoholu na vaše zdraví.

PS: Doufám, že za ta moudra jednou půjdu do nebíčka, kde mě svatý Petr pochvalně poplácá po zádech a nabídne šampaňské jako welcome drink.

You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?