Lhát se nemá, jenže když jde o věk...

listopadu 15, 2017


Nedávno se mi stal velice milý zážitek a chtěla bych vás o něm zpravit, jelikož z něj jasně vyplývá, že vypadám stále svěže a mladě.


Jsem žena
A jako správná žena lpím na tom, aby můj skutečný věk nebyl znám. Nebo ještě lépe, aby byl podceňován.

Všem lidem na potkání kladu na srdce, že jsem stále ještě křupavá dvacítka (a něco málo k tomu), protože ještě pár měsíců a dvacet se stane historií. Bez zeptání, zda mi to vadí, či nikoliv, přijde třicet. Pomyslná hranice bude překonána, šampaňské bouchnuto a smutek z toho, že už nikdy, nikdy, nikdy nebudu slavit dvacet (a něco málo k tomu) bude pryč. Navždy. A to mě ždibíček děsí.

Teď jsem na sebe sice věk prozradila, ale věřte, že od třicítky již budu navždy mlžit. Budu svá léta halit hávem záhady, vyjadřovat se budu zásadně neurčitě a bezohledné dotazy ohledně věku budu ignorovat. Leda snad, že by řečník sám navrhl číslo výrazně nižší, než je realita. Pak jsem ochotná na to kývnout.

Snad se na mě nebudou starší ročníky příliš zlobit, když vám otevřeně řeknu, že nadcházející třicítku nesu velmi nelibě. Může to teď jistě znít velice impertinentně vůči dámám a pánům, kteří řeší čtyřicítku, padesátku a výše, a pokud i vy patříte mezi milé čtenáře, kterým se věk zrcadlí v moudrém oku, jistě si pokládáte otázku, co má to kuře za problém.

Jenže já už si jako kuře nepřipadám. Spíš jako nosná slípka, která bude ještě chvíli vejce dávat a jednu sobotu skončí na pekáči obložená jablky.

Proč vám to všechno proboha vykládám?


Protože se mi stalo něco povznášejícího. 

V knihkupectví
V jednom pražském knihkupectví jsem si, ostatně jako vždy, když jsem v rodné zemi, doplňovala zásoby čtiva na mimo-české období. Byla bych se ráda tomuto fyzicky náročnému aktu vyhnula, ale zdá se, že zatímco není problém brouzdat vozítkem po Marsu a zapichovat vlaječky do Měsíce, poslat knihy do Rakouska, je úkol vyloženě nadlidský.

Na druhou stranu, pominu-li namožený biceps a prohýbající se záda pod náloží knih, jsem v knihkupectví jako ryba ve vodě. Mám ráda vůni knih a posvátné ticho, které je občas narušeno šepotem. Je to místo, kde můj čas ubíhá nepochopitelně rychle a kde s podivínským úsměvem a rozšířenými zorničkami vykukuji zpoza regálů a děsím ostatní zákazníky, když sleduji, které knihy je zaujaly. Některé z nich následně podrobím detailnímu výslechu ohledně jejich volby a oni si pak na mě chodí k prodavačům stěžovat. Miluji večery v knihkupectví. Hlavně v těch, kde mají židličku a kávu. Odtud lze mě jen těžko vyhnat, leda by mi bylo vyhrožováno smetákem v ruce paní uklízečky, která chce jít už konečně také domů. Tak, to byla taková vložka o mojí úchylce a teď zpět k bajce o slepici na jablkách.

Knižní povinnost jsem splnila, všechny tituly ze seznamu jsem zvládla obstarat, s úlevným výdechem jsem žuchla štosem knih na prodejní pult a usmála se na paní prodavačku.

A víte, co se stalo potom?

Paní prodavačka se mě (MĚ!) zeptala, jestli mám STUDENTSKOU kartičku.

Blaho.

Já a studentka! Jen považte…

Celá jsem se zatetelila, afektovaně mávla rukou a vysvětlila (zřejmě krátkozraké) paní, že studentka již dávno nejsem a významně se rozhlídla kolem sebe, jestli všichni ten kompliment slyšeli. Sice nebyl poblíž nikdo, na koho bych mohla laškovně mrknout, ale to mi na povznesené náladě neubralo. Koneckonců, koho jsem ten den potkala, ten si příběh se studentskou kartičkou s chutí vyslechl. Paní na poště byla sice lehce zmatená, proč jí to celé vyprávím, ale na konci příběhu mi dala za pravdu, že vypadám skutečně velmi mladě a ani ona by mi můj skutečný biologický věk nehádala. Sympatická dáma.

Samolibý úsměv, který mi ta milá paní prodavačka vykouzlila na tváři, nezmizel až do večera. A právě až večer nad svařeným vínem uvelebená v ušáku jsem mudrovala nad tím, proč mě ta poznámka o studentské kartičce tak potěšila. Vždyť je to teprve pět let, kdy jsem odešla ze univerzitní lavice.
Skutečně jsem se už dostala do věku, kdy je pro ženu kompliment týkající se mládí tolik hřejivý?
Mno...asi to tak bude.

A co z toho plyne za ponaučení?

1) Nákupní košíky v knihkupectví jsou potřeba a né, že ne. Když nakupuji knihy, tak ve velkém. Co mi ale jiného zbývá, než si je naskládat na sebe, až je musím přidržovat bradou? Tento styl nakupování, zdá se mi poněkud nepohodlný. Prosím o urychlené vyřízení mojí stížnosti, děkuji.

2) O věku lžete. Hlavně ženám. Když se vás zeptají: Na kolik mě hádáš? Lžete, jako když tiskne. Řekněte o deset let méně, než se skutečně domníváte a jste v cajku. Uděláte jim větší radost, než kdybyste jim složili k nohám diamanty. No, i když…tady je to možná nerozhodně. Ale rozhodně to potěší více než pivoňky.

Jestli si myslíte, že takhle lhát je příliš okaté a prvoplánové a žádná žena na to nemůže skočit…no, ehm...tak si přečtěte tenhle článek ještě jednou od začátku, protože vám zřejmě něco uniklo.

My na to skočíme! A rády! Tak prosím, podceňujte náš věk, dělá nám to dobře…


You Might Also Like

0 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?