S Maďarem na houbách

listopadu 03, 2017


Rostou! - zaznělo před pár měsíci ve večerních zprávách. Všichni v českých a moravských luzích a hájích na pohovce nadšeně poposedli, rozšířili se jim zorničky a utíkali zkontrolovat stav košíku a ostří nožíku. Budík na 5:30 a zítra jdeme. Řízky s sebou na "až vyhládne".


Houbaření - neoficiální český národní sport. Ale co my, Češi žijící v zahraničí? Vždyť i my sníme o tom, jak v listí nalezneme hlavičku klouzka. Jak něžně poodkryjeme lístek a vykoukne na nás celá rodinka hříbků. Jak si radostně výskneme a po cestě z lesa se budeme posměšně šklebit na ty, kteří nemají košík hub nacpaný tak, že jim houbičky při neopatrném pohybu přepadávají přes okraj.

Ale v Rakousku? Už jste někdy hledali houby v tak příkrém svahu, že po něm musíte lézt po čtyřech? Řeknu vám, že to se brzy omrzí a velmi rychle unaví. Člověk by brzy velmi rád mrsknul prázdným košíkem o zem. To přeci není žádný požitek!

Chci do Čech, do těch krásných udržovaných lesů. Nechci sjíždět po zadku po rakouských svazích a nechci se prořezávat křovinořezem v maďarských hustých džungloidních lesích, kde navíc hrozí reálné riziko, že na mě vyběhne čtyř metrový divočák.

Panika. Čím více rostlo hub, tím více se na mě valily obrázky ze sociálních sítí, které moji touhu po houbaření podněcovaly čím dál víc. Všude byly fotografie hub. Až jsem se někdy bála zapnout telefon. Zátiší s houbu. Houba a zvednutý palec. Houba, zvednutý palec a šťastný úsměv. Košíky. Plné košíky. Všude! Všichni! Já chci taky!

Dokonce to došlo do takového momentu, kdy jsem se přistihla, že rozjařenému houbaři na obrázku přeji sousto muchomůrky. Vrásky na čele si všiml Maďar a optal se, co mi způsobuje chmury.

Ukázala jsem mu fotografii, rozbrečela se a padla mu do náruče. Věděl, co má dělat.

Tři dny poté už jsme seděli v autě a mířili 500 km na sever. Do Čech. Na chalupu. U lesa.

Pravda je, že se sezóna chýlila ke konci, ale ani to neubralo mému nadšení. Maďar dostal holínky, košík do ruky a vyrazili jsme.

Moc jsem si přála, aby Maďar okusil na vlastní kůži náš národní sport, podlehl mu a hlavně, aby se mu celou noc zdálo o houbách.

Prosím vás, to, že jsem naivka, už všichni dávno víme. I proto jsem si představovala společné houbaření jako vycházku do lesíčka, s košíčkem, nožíčkem, úsměvem na tvářích, slunečními paprsky prostupujícími skrz stromy a s hlubokým nádechem a výdechem: Tady je krásně.

Lilo. Lilo jako z konve.

Jenomže, když jedete takovou štreku jenom kvůli hříbkům, tak do toho lesa jdete, i kdyby stromy padaly.

Že to nebude s nováčkem-houbařem jednoduché, vyšlo najevo už na začátku lesa, když se Maďar podezřívavě zadíval na kámen ležící v příkopu a zeptal se, jestli to není náhodou houba. Náhodou to byl kámen. Jasný kámen. Na první pohled kámen!

Maďar, koncentruj se. Hledáme houby. Bereme jenom ty, které mají ze spodu puntíky, nikoliv čárky. Jediné čárky, které sbíráme, stojí na vysoké noze, mají velikou hlavu a říkáme jim bedly.

Ok. Pochopeno. Já jdu tudy a ty tamhle. Když najdeš houbu, tak volej.

Za pět minut mi zazvonil telefon. „Proč mi voláš?“ - „No, říkalas, že mám zavolat.“ - „No to jo, ale zahulákat.“ - Aha.“ Položil to a zahulákal tak, až se veškerá lesní fauna rozutekla a rozletěla pryč.

„Pocéééém. Našel jsem houbýýýý.

„Tyhle ne!“ ukazovala jsem mu čárky ze spodu.

„Lamely ne?“ – „Ne, lamely ne. Puntíky!“ -„Ach so,“  kývl hlavou, jakože teď už je vše jasné.

No prima. Jdeme.

„A tyhle s červenou pokličkou?“ Mával na mě za chvíli dvěma krásnými muchomůrkami.

„Zahoď to a nestrkej si prsty do pusy, ty jsou jedovatý!“ zakřičela jsem přes půlku lesa. Maďar je rychle zahodil, vyděšeně se díval na své ruce a zřejmě čekal, kdy mu upadnou.

„Alespoň to už nebude sbírat,“ říkala jsem si v duchu. Klidně jsem se zahleděla do spadaného listí a vydala se hledat dál. Maďar zmizel z obzoru, kromě vytrvalého deště mě nic nerušilo. Ticho, klid a pohoda.

Dokud mi nepípl mobil. Přišla mi fotka. Dvou jedovatých hub s lamelami jako kráva.

Takže takhle.

Jedlé houby jsme našli tři. Pyšně jsme si je nesli domů a udělali si z nich skvělou mini smaženici.

Stálo to za to. Příští rok přijedeme zase...

...a Maďar dostane k Vánocům atlas hub. 

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Ten začátek...to jsou přesně moji rodiče! :D Stěžují si, že už se jim houby nikam nevejdou a přitom stále nosí domu další a další. Je to jako nemoc!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Houbařská posedlost, zdá se :)

      Vymazat

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?