Když čtu...

prosince 07, 2017

Jsem napnutá jako kšandy pokaždé, když detektiv na konci knihy rozmotává zápletku. Vyděšená, když vrah číhá za rohem na nebohého prodejce ponožek, který nese tržbu do banky a rozněžněná, když se konečně hlavní hrdinka provdá za svou tajnou lásku, která si ji konečně po třech stech stranách všimla a uvědomila si, že ona je ta pravá. „Ach Catherine! Jak převelice vás miluji!“


Jsem děvče s fantazií. Pusťte mi hudbu a začne se mi před očima splétat příběh. Promítněte mi horor a já tři dny nespím. Dejte mi do ruky knihu...

...a já prožiji příběh, jako by byl můj vlastní. Jako bych to byla já, koho chtěl Pan Darcy líbat, kdo se radostí tetelil, že dostal soví poštou zeleným inkoustem nadepsanou pozvánku ke studiu v Bradavicích a zároveň jsem ta, kvůli níž chtěl Romeo z lásky zemřít.

A tak se občas stává, že mne kniha natolik pohltí, že si následky přenesu do běžného života...


Šimek a Grossmann 

Když čtu Povídky od Šimka a Grossmanna, vždy obdivuji řemeslo, s jakým je práce odvedena.
Ta lehkost psaní, ta použitá slova, ten báječný humor! Och. Vždyť přeci nemůže být těžké napsat humornou knihu, že?

A tak se zuřivě pouštím do psaní humorných literárních děl, které pak za dlouhých večerů pálím v krbu pro případ, že by si je snad někdo chtěl přečíst. Takovou literární hodnotu totiž mají; jsou vhodné leda na podpal. 


Paulo Coelho 

Díky éterické filozofii od Coelho se vždy cítím nesmírně duchovně povznesená nad všemi pozemskými problémy. Vše je tak, jak má být. Vesmír ví, co dělá.

A tak všem opakuji, že když budou něco doopravdy chtít, tak se celý vesmír spojí, aby jim pomohl…načež mě všichni pošlou do háje a dojdou s odpadky sami. 


Mistr Shakespeare 

Když mám rozečtené oblíbené Sonety, tak v sobě hledám skrytého básníka. Říkám si, jak půvabné by bylo, kdybychom všichni dokázali mluvit ve verších? A tak beru pero a papír do ruky a pouštím se do skládání veršíků, tekoucí přímo od srdce.

Což většinou to končí asi takhle:


Dobrou báseň napsat,

to lehké není,

od verše k verši hopsat,

ještě před setměním.



No, ehm…takže asi tak... 


J.R.R. Tolkien 

Proč nemám elfí špičaté uši a jsem trapně smrtelná? O kolik by byl život zábavnější, kdybych uměla tryskat na koni a přitom mávat nad hlavou mečem? A co kdyby nám za domem spal, zahrabán po uši ve zlatě a drahých kamenech, opravdový drak? Chci napsat fantasy příběh!

Hlavní hrdinkou bude Eleanor, dcera Ledera - krále všech moří.

Eleanořiny plavé vlasy i dlouhý bílý šat vlaje ve větru. Stojí na příkrém útesu a tiše naslouchá zlověstnému dunění, které se k ní blíží ze severu. Téměř neslyšně se z nebe snese sova a posadí se na nabídnutou ruku. Eleanor sovu jemně pohladí a učiní rozhodnutí, které už příliš dlouho odkládala. Obětuje se pro své království, i kdyby to mělo znamenat smrt.


..ale fuj.


Agátha Christie 

Oh, monsieur Poirot, máme pro vás nový případ. Tady slečna Tereza již několik týdnů prokládá věty francouzskými slovíčky, ačkoliv z francouzštiny zná jen Lesé lefá da trámfajé

Stačí, aby jí někdo podal sklenici s vínem, a ona už étericky odpovídá „Merci, mon ami“ a rádoby francouzsky u toho  mává řasami. Něco jí spadne na zem a ona hned „Parbleu“, stále souhlasně přikyvuje „Precisément!“ a všechno je velice intime. Dokonce i do telefonu se ohlašuje „Allô, Allô?“.  

Ona bude asi trochu šáhlá, Nést-ce Pas


Žofka ředitelka Zoo

„Pojď miláčku, přečteme si další kapitolu,“ vyzývám nadšeně dceru k četbě, ale zatímco ona s nezájmem žužlá nafukovacímu ponymu Ronymu ucho, já se klepu na další dobrodružství a důmyslné vyústění příběhu. Ta Žofka má ale fištróna, chválím opičku a mezitím přemýšlím, že bych také chtěla napsat pohádku.

Bohužel, pohádka z mého pera o Králičce Růžičce, která ztratila mrkvičku, je jedna z těch, které by mi děti hodily na hlavu, protože je i pro děti příliš dětinská a debilní; hlavní pointa je, že najde ztracenou mrkev. Nudááááááááá.


Rozkošná, přerozkošná Jane Austen 

Jane mám mimořádně ráda. S ní si člověk vzpomene, jak je hezké, když je prádlo naškrobené, muži se drží přísných pravidel společenské konverzace a ženy jsou jemnost sama.
Jaký kontrast spatřuje čtenář po přečtení knihy kolem sebe! Žádné duchaplné hovory plné jemných náznaků a milých slovíček, ulice plné neupravených lidí, žádné elegantní dámy a muži s vysokými klobouky a vycházkovými holemi promenádující se po náměstí. Nic. Jen uspěchanost a neuhlazenost ve všech směrech.
S Jane vždy podléhám dojmu, že je nutné jít proti tomuto novodobému uspěchanému proudu. Že je třeba zachovat to hezké z oné doby, a tak chodím vždy pěkně upravená, neboť bych mohla padnout na bezelstného zámožného mladého muže, se kterým by můj Papá mohl domluvit výhodný sňatek.
Za každou větou říkám „Ach“ a „Och“ a všem projevuji neskonalou vděčnost.
Píši dopisy plné milých slůvek na voňavý pergamen, tříbím své konverzační schopnosti, omezuji silné výrazy, zjemňuji mimiku a trénuji ladné odhození bílého kapesníčku v dáli. A společenské tance, na ty nutno nezapomínat.
Jsem něžně rozkošná, když cudně klopím oči před muži, kteří na mne úmyslně kladou nástrahy a snaží se získat mé věno. Andělsky sladká se svými narůžovělými lícemi, jemnými rtíky, bělostnou pletí a bílou krajkou na šatech.
Rozkošná, přerozkošná, nejrozkošnější...



V knihovně mám nově Goebbelsovy deníky.


Řeknu vám upřímně,

mám trochu strach je otevřít.










You Might Also Like

4 komentářů

  1. Pěkný článek. A ten závěr mě pobavil. Knihy prožívám naprosto stejně, ale žádné Goebbelsovky ani jiné podobné knihy nevlastním :D tak to je asi štěstí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, jsem ráda, že nejsem jediná :)

      Vymazat
  2. Tak tenhle článek nemá chybu! Musím si tenhle blog uložit do oblíbených :)

    OdpovědětVymazat

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?