V planetáriu

února 21, 2018

Jaké to jen může být, dostat se na horizont událostí? Sledovat Zemi z nadhledu vesmírné stanice? Jaké myšlenky se mohou honit člověku v hlavě, když se nohou dotkne povrchu Měsíce? Je průlet červí dírou minimálně tak zábavný jako jízda na tobogánu?


Občas zavřu oči a představuji si, jak naše planeta rotuje kolem své osy a zároveň nesmírnou rychlostí letí černočernou tmou po elipse kolem Slunce. Uvědomuji si, že i když sedím klidně jako Budha v lotosovém květu, stejně jsem v pohybu. Šinu si to vesmírem, gravitací připoutaná k planetě. Jako ten hrdobec, jemuž hrouda nohy víže. Občas se mi z té představy dokonce zamotá hlava, a tak rychle zase otevřu oči. Zůstávám vždy fascinována tím, jak je vše klidné. Jak se na stromě nepohnul ani lístek a včelka stále ještě sedí na květině, bez sebemenšího vzrušení. Přitom jsme během té chvilky společně urazily velký kus cesty. Uvědomuješ si, ty malá včeličko, že se právě řítíš vesmírem?

Vím, co by mi odpověděla. „To je mi fuk. Nezdržuj mě, mám práci.“

Ruch světa nemá čas zabývat se záležitostmi, které nezaplatí složenky. To jen pár vyvolených může za peníze hloubat o smyslu bytí se zakloněnou hlavou a zkoumavým pohledem do hvězd. Takové jedince může běžný smrtelník potkat třeba v planetáriích a hvězdárnách.

V místech, která jsou opředena aurou vzdálených dobrodružství.

Nejsem dobrodruh, který by toužil po cestě do vesmíru. Odjakživa dávám přednost pevné půdě pod nohama. Zhasnout světla, natáhnout se do trávy a sledovat světlo putující nepředstavitelně dlouho temným prostorem až k mému oku. To je způsob poznávání, který mám ráda. Každé takové pozorování naplní se filozofickými úvahami nad životem, aby povětšinou skončilo u myšlenky, zda jsme ve vesmíru sami. A řeknu vám k ní toto, je-li lidstvo to nejinteligentnější, co ve vesmíru je…pak potěš koště.

Za vyšší stupeň rozkoše, než jsou pozorování v přírodě, považuji návštěvu planetárií a hvězdáren.

Jedno vtipně vymyšlené planetárium se nachází v Judenburgu, zhruba hodinku jízdy z Grazu. Páni architekti totiž důmyslně umístili promítací kopuli planetária na vrchol starobylé věže.

Vzpomínám si, jako by to bylo včera, kdy jsme stáli s Maďarem na malém náměstíčku a nevěřícně těkali očima mezi mapou a místem, kde jsme se nacházeli.
„To jsem blázen,“ mumlal si pro sebe Maďar, „vždyť to planetárium musí být přímo tady.“ A taky, že jo. Jenomže, to bychom museli zvednout hlavinky a kouknout se k nebi. A tak se stalo, že jsme se potupně ptali kolemjdoucích, zdali netuší, kudy tudy. Kolemjdoucí nás se shovívavým úsměvem otočili čelem vzad a my uviděli cedulku na věži - Planetárium, Judenburg - výtah.

Vyjeli jsme do nejvyšších pater věže, kde nás uvítala útulná voňavá kavárnička obklopená vyhlídkou do okolí. Objednali jsme si kávu a čekali na promítání, zatímco se kolem nás honily neposedné děti. Maďar si tiše stěžoval, že jsme měli jít až na večerní promítání a vyjádřil obavu, aby nám rošťáci nezkazili zážitek. To ještě nevěděl, že není daleko od pravdy.

Malé planetárium se naplnilo návštěvníky, hlasy se ztišily, světlo zhaslo a my si v pohodlných sedačkách užívali výlet za hranice Země. Brouzdali jsme po Vesmíru a bylo to prima.

Na konci promítání si vzal pan planetárista slovo, aby doplnil informace a položil publiku několik zapeklitých astro-dotazů.

Zajímalo ho, proč hvězdy svítí, co za útvar je Slunce, proč se Polárka nehýbe po obloze, co je to singularita a tak dále.

A zatímco dospělí lidé při každé další otázce zajeli hlouběji do sedačky a důkladně se vyhýbali očnímu kontaktu, aby nebyli náhodou vyvolaní, krátké dětské ručičky pokaždé vystřelily do vzduchu, kde se divoce třepetaly.

Přátelé, to nebyly ledajaké děti. To byli nabušení desetiletí výlupci s encyklopedickými vědomostmi, připraveni nás bez větších potíží dehonestovat přímo na místě. 

„Co je to červený obr?“

Malý hubený klouček na jeden nádech odrecitoval, že se jedná o stadium hvězdného vývoje, kdy se po dohoření zásob vodíku v jádře začne hvězda rozpínat. Díky tomu klesá povrchová teplota a vyzařovací maximum se posouvá k červenému kraji optického spektra.

„Skvěle!“ chválil planetárista chlapečka a zároveň vysílal povzbudivé pohledy na dospělé, kterým právě nervozitou zvlhly dlaně.

Heléééééééé…Nemají se náhodou tihle prckové válet u televize a experimentovat s tabákovými výrobky, jako jsme to dělali my v jejich věku? Co jejich dětství? Vědí vůbec, co je to Beverly Hills? Kdo je Dejna? A Gilmorova děvčata? A Buffy, přemožitelka upírů?

Ze zamyšlení mě lehkým drcnutím loktu vytrhl Maďar, který naléhavým pohledem naznačoval, že je čas sbalit poslední zbytky důstojnosti a jít.

Tak jo. Natřely nám to desetileté děti. Budiž. Prohráli jsme bitvu, ale válku, děťátka, tu vyhrajeme. Až přijdeme příště, budeme mít taháky, kam se jen podíváš! A to by bylo, aby to nebylo.

Žejo.



Jako bonus přidávám pár tipů pro astronadšence:

Dobývání vesmíru - pořad o novinkách v kosmonautice a astronomii Dušana Majera, kdo nezná - jako by nebyl
klik semka

Facebook NASA - abyste měli přehled, co NASA kuje
kuk sem

Facebook Hubblova teleskopu - protože mají hezké obrázky
kukis semkis

A kdyby někoho zaujalo planetárium v Judenburgu
tak tady

Místním bych v rámci astrotoulek doporučila ověřenou hvězdárnu a planetárium v Hradci Králové
kudy tudy

Pražanům pražské planetarium, že... tady

Tak vzhůru do planetárií a hvězdáren, vesmírní dobrodruzi!

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Joo, Červený trpaslík je nejlepšejší! :D V planetáriu už jsem nebyla strašně dlouho, naposledy v Mostě se základní školou. Já se ani nedivím, že děti mají lepší znalosti - ještě neměly čas to všechno zapomenout kvůli placení složenek, hledání práce a podobným činnostem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Červený trpaslík je spolehlivý zvedač nálady ;)

      Vymazat

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?