Jsou tomu čtyři roky, když jsem se mamince svěřila, že jsem zamilovaná do muže, původem z jižního Maďarska. Jednalo se o vážnou známost, a proto jsem jí chtěla Maďara představit.

V té chvíli začaly myšlenky v matčině hlavě divoce vířit a vytvářet obrazy plné románových scén.

V jejích představách se mělo první setkání odehrát takto:

Na divokém plnokrevníkovi přikluše švarný husar s hustým černým knírkem, mužně chlupatou hrudí a planoucíma očima.

Hbitě seskočí ze sedla a přitom šavlí rozřízne jablko letící vzduchem, aby dal matce najevo, že s ním bude její dcera v bezpečí. Potom jí k nohám složí dvousetkilového divočáka, aby ukázal hojnost rodu a nakonec zatančí kolem zdechliny čardáš plný výskotu a tlučení se do bot, který dramaticky zakončí dvojitým přemetem, zadupáním a potleskem.

Sejme klobouk, ukloní se jí k nohám a pronese vášnivou řeč na téma „dej mi svoji dceru matko, jsem zamilován a chci ji pojmout za svou ženu, na oplátku ti dám dvacet koz a kus Slovenska“.

Matka jej s lehkou úklonou pozve do domu a po hodině diskuze mě vymění za čtyřicet koz, kus Slovenska, lovecký zámeček v Segedínu a dva sudy plné červeného vína.

Když tehdy z auta velice nevášnivým způsobem vystoupil modrooký blonďatý Maďar s plachým úsměvem na rtech, pozdravil „Hallo Mama“ a vložil matce do rukou láhev vína a šišku maďarského salámu, byly znát v matčině výrazu rozpaky.

Očima vyhledala moji tvář a vzduchem poslala několik otazníků. To je on? Kde má šavli? A proč je u všech všudy blonďatý?

Zřejmě jsem jí zapomněla říci, že Maďarův genofond je z půlky osídlen švábskými Němci.

No co, nemůžu myslet na všechno.