Mladá paní

července 16, 2018

Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže. Milí čtenáři, je ze mě vdaná paní. 

Bystřejší z vás si jistě všimli, že se na blogu poslední dobou mnoho nedělo. Tedy abych byla přesnější, nedělo se vůbec nic. Věřte, že to nezpůsobila moje lenost, či jiný neblahý povahový rys, který náhle vystoupil do popředí, ale metaforický přesun pod čepec.

Byla bych vám ráda psala příspěvky pro pobavení jako vždy, ale věřte mi, že to nešlo. Dlouho před svatbou jsem přesvědčovala sama sebe, jak jsem nad věcí, že jsem matka, že je mi třicet, že už jsem viděla kus světa a že mě taková maličkost, jako je svatba, nemůže rozhodit. Jenomže když jsem si lakovala nehty ve čtyři ráno v den svatby, zatímco celý dům tiše pochrupkával, musela jsem uznat, že jsem ždibíček nervózní, hladová, unavená a těším se na lehátko u Středozemního moře.

Pravda je, že poslední dny před svatbou naplněné nekonečným zařizováním a skákáním kolem dítěte, nás s Maďarem přesunuly do alternativní reality, ve které téměř neexistovalo teplé jídlo, dobré pití, klidný spánek nebo vysněný čas na kávičku vypitou vsedě. Čas utíkal jako šílený a čím více se blížilo datum svatby, tím poťouchleji nám čas šeptal do ouška: „Nestíháššššššš.“ A my o to zuřivěji odškrtávali položky ze seznamu úkolů, který byl tak dlouhý, že by mohl být pohodlně vypsaný na roli toaletního papíru.
Občas jsme se bavili představou, že bychom snad ten seznam mohli hezky pomalu odspodu podpálit a přeskočit rovnou k líbánkám. Ale to jsme si jen na chvilku blaženě pohráli s fantazií a rychle se vrátili nohama na zem.

To se ví, že ani společná konverzace s Maďarem poslední dny nevybočila mimo téma svatebních příprav a kromě tradičních otázek Řekneš ANO, viď, žejo? probíhala tímto stylem:

„Lásko, já zrovna překládám do češtiny program svatby a tady je napsaný, že v jednu hodinu bude svíčkový tanec, což mě přivádí k myšlence…máme ty svíčky?“

„Kur**, Pí**, Bazm**!!!!“ odpověděl Maďar a odjel shánět do Moháče dvě stě svíček.



Svatbu jsme přežili a nic nezapálili. A co víc! Dokonce jsme si ji i užili. Sice oproti svatebčanům ve zrychlené verzi, ale přece.

A tak jsem v chomoutu. Můj společenský status se nenávratně změnil a logicky z něj vyplývají nové povinnosti a nové životní situace.

Jako mladá paní se již nemohu chovat jako neopeřené kuře a bohémsky věnovat čas nemanželským věcem. Nene, od teď bude vše jinak.

Nebo si to alespoň myslím….

…ačkoliv teď mě napadá…ehm…že jsem si to samé myslela, když jsem dostudovala vysokou školu. 

S diplomem v podpaží jsem po promoci stála na schodech vysoké školy a čekala, až mě smete tsunami nabídek od nejprestižnějších zaměstnavatelů. Čekala jsem, že se o mě bude doslova přetahovat jedna firma s druhou. Že mě Zuckerberg potáhne za levou ruku do Facebooku a za pravou ruku akcionáři Royal Dutch Schell, kteří budou slibovat jako bonus ergonomickou podložku pod myš. Zatímco já budu křičet: „Přestaňte, vždyť mě roztrhnete!“

No, a tak jsem tam tehdy naivně stála a čekala, dokud nezačalo pršet, chlad vlezl pod kabát a já jsem šla nezaměstnaná domů.

To, že tsunami nedorazila, jsem si vysvětlovala jediným možným způsobem. Bylo na mě uvalené zaměstnanecké embargo.

Tajné služby si zajisté i přes moje průměrné studijní výsledky všimly mých nepopíratelných kvalit a vysoké inteligence, navíc oblečené do elegantních pouzdrových šatů a obuté do vysokých podpatků krásně tvarujících lýtko.

A tak jsem zase čekala, až přijde bouře a do nejbližšího stromu uhodí blesk a hrom vyleká k smrti ptactvo. Tehdy se zajisté objeví dva formálně odění muži u našich domovních dveří (protože tihle lidé si vždycky rádi počkají na dramatické kulisy), aby mi sdělili, že přišel TEN SPRÁVNÝ ČAS. Abych byla tak laskavá a doprovodila je do laboratoří umístěných hluboko v podzemí, kde se budu podílet na super tajném mezinárodním projektu.

Co vám budu povídat. Zase nikdo nepřišel, ačkoliv já jsem měla tašku zabalenou. Teď by mohli prstíčkem hrabat a nic z toho nebude, protože už jsem vdaná paní. A ta má povinnosti. Jaké? No, to právě ještě nevím. Zatím sedím s kafíčkem na terase a nastavuji tvář žhavému letnímu slunci…

...a čekám…

…však ony přijdou…

...a když ne…

…tak vám zase něco napíšu na blog ;) …



Mějte se prima!



You Might Also Like

2 komentářů

  1. Gratuluju ke svatbě! A těším se na více historek, hlavně jak jste to zvládli s tím obrovským počtem hostů. V srpnu budu vdaná paní dva roky, ale všichni mě stejně oslovují slečno a to i když si doma nezapomenu prstýnek :D Mám pocit, že se nic moc nezměnilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Byly to nervy, to přiznávám a svým způsobem jsem ráda, že je to za námi. Teď už jen těším na fotografie, abych si mohla celou svatbu projít ještě jednou a v klidu. Také mám zatím pocit, že se nic moc nezměnilo...uvidíme, třeba to časem přijde.

      Vymazat

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?