Ach, Maria!

srpna 31, 2018


...aneb jak jsme poznali řecké slunce Marii.


Dnes se, milí čtenáři, budeme věnovat báječné zpruzelé ženě jménem Maria, kterou jsme potkali mezi bíle prostřenými stoly elegantní hotelové restaurace a která se bez svého přičinění zapsala do našich srdcí.

Bylo nebylo...

Byla středa, pozdní večer, když jsme po dlouhé a únavné cestě křižující tři evropské státy stanuli na prahu pohodlného hotelu na ostrově Kréta. Znavení a vyhladovělí jsme doklopýtali do hotelové restaurace, zřítili se na židle a kdyby to nebylo neslušné, byli bychom si položili hlavu na stůl a dali si dvacet. Ovšem protože jsme s Maďarem dbalí etikety, s rovnými zády jsme nasávali přímořský vzduch a obdivovali výhled na moře a vzdálený osvětlený přístav. Ve vzduchu voněla sůl a olivový olej. A jídlo! Po čichu jsme hádali, zda se jedná o grilované jehněčí, nebo snad jiné maso. Nebyli jsme si jisti, zato jisto je, že nám sliny málem z pusy kapaly. Hlad je nejlepší kuchař. Jsem si jistá, že bychom tehdy byli sto prohlásit chléb s máslem za nejlepší pokrm na světě, jen kdyby nám byl bez okolků naservírován pod nos.

Představa teplé večeře a sklenice vína nám vlila sílu do žaludku a my zuřivě začali vyhlížet toho dobrodince, který nás učiní šťastné a vezme si od nás objednávku.

S.O.S.

Jen co jsme vyslali první S.O.S. Hunger signál, připlula k našemu stolu milá dívčí obsluha, která nám nabízela tu raki, tu ouzo, tu víno, speciální nabídku dne a dušovala se, že nebudeme litovat jejího doporučení. Že polévka je fantasticky krémová, maso se jen rozpadá a dezert je jako božská mana. Zároveň se nás nezapomněla optat, jaká byla cesta a vyjádřit hlubokou lítost nad zpožděním našeho letu. Byla tak milá a neustále roztomile švitořila, až nás ukonejšila a my zapomněli na nepříjemné strasti dlouhé cesty.

Jo, tak přesně takhle se to nestalo.


Jenomže...

K našemu stolu se přiřítila jako vichřice robustní žena s výrazem buldoka jdoucího po stopě, která div nesmetla ubrus i s nádobím. Přeskočila úvodní řečičky, a tak jsme bez pozdravu a úsměvů byli bez okolků konfrontováni otázkou, co že to chceme k pití.

Svěřila jsem se té dobré ženě, že bych ráda víno. Ta se zhluboka nadechla a zeptala se jaké víno. Odpověděla jsem, že růžové. Žena chtěla vědět jaké růžové. Řekla jsem, že to ještě nevím, protože jsem ještě neviděla nabídku. Žena opět významně nasála vzduch do plic, aby dala jasně najevo, jak ji zdržuji svojí neznalostí a oddusala pryč. Za půl vteřiny byla zpět i s vinným lístkem, který mi energicky strčila před obličej a zatímco já bloumala očima po rozsáhlém vinném lístku, otočila se ta milá dáma na Maďara se stejnou otázkou. Načež se opakoval stejný hovor, jen se točil kolem vína bílého. Maďar klidně odpovídal mými větami a já se chichotala zbaběle schovaná za vinný lístek. Když ta dobrá žena viděla, že si opravdu hodláme vybírat z lístku a nebudeme střílet od boku, vyštěkla na nás, jestli si teda dáme aspoň tu vodu. Souhlasili jsme a ona konečně mohla oddusat pryč, aby nám ji o pár minut později s mocným žuchnutím postavila na stůl, až půlka džbánku vystříkla a pokropila nás.

A tak jsme poznali naše řecké slunce, Marii.

Marííííía

Ta dobrá žena se nám stala zpestřením běžných dní, na které jsme se těšili už od chvíli, kdy jsme se ráno probudili v posteli a otírali si rozespale oči. Bude nám Maria u snídaně nalévat kávu? Kladly jsme si otázku a tiše doufali, že odpověď zní ano. Že na nás místo otázky, co bychom rádi k pití, jenom vytřeští oči a vysune obočí tak vysoko, že to nelze neobdivovat. A na naši slušnou odpověď efcharistó (řecky děkuji) jenom mávne netrpělivě rukou.

Možná, že si říkáte, že nám ona něžná dáma mohla kazit svým chováním dovolenou. Koneckonců člověk si v Čechách takové obsluhy často užije až až, ale my, zmlsaní rakouskou úslužností a laskavostí, jsme přijali Marii jako humornou postavu zasazenou do jinak nudného prostředí nóbl podniku. Každé ráno i večer jsme usedali v restauraci tak, abychom měli výhled na moře, východ či západ slunce a Marii funící od stolu ke stolu, provádějící jednu „lumpárnu“ za druhou a zahanbeně přiznáváme, že jsme se bavili na její účet.

„Marííía podívejte, my jsme tu byli před deseti lety a udělali jsme si s vámi obrázek“ chrlil ze sebe nadšením pán od vedlejšího stolu a podával Marii fotografii. Maria se na okamžik nebývale rozněžnila.

„Nó jo, to jsem byla ještě hubená,“ řekla Maria docela jiným hlasem a pohladila obrázek. Koukali jsem se na sebe s Maďarem jako blázni. Cože? Maria má city?!

„A až přijedeme za deset let, tak se spolu zase vyfotíme, jo?“ halasil dobromyslně pán.

Marii ztvrdly rysy a vrazila fotku pánovy do rukou.

„No to asi těžko, protože já už tady pracovat nebudu!“ Štěkla a odsupěla pryč.

A zatímco se pán rozkoukával z lehkého šoku, my jsme se museli s odvrácenou tváří smát a plácnout si pod stolem, jak dostal ten nešťastník od Marie naloženo.

Maria zuří

Maria měla prostě se vším a s každým problém. Buď ji stále někdo zdržoval, nejčastěji nerozhodní hosté, nebo se jednoduše nic nedařilo. Jako třeba když Maria připravovala stůl. Svižnou rutinou vyměnila ubrus, připravila příbory a hrníčky na kávu, když jí kolemjdoucí nadřízený poprosil, aby ten stůl sklidila, že už nebude na snídani potřeba. Maria ve vteřině zrudla jako rajče a začala se klepat jako natlakovaný papiňák. S Maďarem jsme se chytli za ruce a s očima přilepenýma na Marii čekali armagedon.

Prskala kolem sebe řecká slovíčka a třískala vším, co měla po ruce. Už i ostatní hosté se na chvilku odmlčeli a sledovali Mariino počínání. Ti nejbližší hosté se instinktivně odtáhli a zůstali v pozoru, aby se včas stihli vyhnout případnému letícímu nádobí. Ani nadřízenému neušlo, co Maria vyvádí, a tak se omluvil hostům u stolu, které právě obsluhoval, a rázně přidusal za Marií. Teď už jsme těkali očima mezi Marii a šéfem a napjatě čekali, co bude. Bude pravá řecká hádka? Bitva? A na koho bys sis vsadil?

Jenomže nadřízený udělal něco, co jsme nečekali. Napřáhl ruce do široka, objal ji a řekl smířlivě: „Marííía.“ A Maria se stočila v šéfově objetí jako malá holka a sklopila oči. Chvilku ji takto podržel, pak ji pustil, oplácal po ramenou a odešel. Maria zůstala blaženě stát ještě pár vteřin, ale jen co zahlédla tváře hostů, vrátila se jí do obličeje zpět ta stará dobrá zpruzelá Maria...



Zaplať Pánbůh! ulevilo se nám s Maďarem.


P.S. Víš, Marie, kvůli Tobě bychom snad přijeli ještě jednou. Děkujeme.




You Might Also Like

2 komentářů

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?