O mém šatníku v období dospívání by se dal zfilmovat příběh. Tragikomický, s hororovými prvky (hlavně těmi z polyesteru).
Dost bylo výmluv! Je čas nalít si čistého vína a konečně prozradit, na čem jsem intenzivně několik měsíců pracovala a proč jsem tedy nebyla tak blogově činná, jak jste byli dříve zvyklí.
Kdybych čas, který věnuji studiu aktivních látek v kosmetice, věnovala vaření a pečení, byla by moje rodina již morbidně obézní. Kdybych ten samý čas napřímila směrem ke studiu šití, možná že by moje dcera dávno mohla pobíhat v líbezných šatečkách po domě, místo toho, aby se na šicí stroj pokojně snášela vrstva prachu.
Lahvičky s pipetami, půvabné skleněné flakónky, aluminiové tubičky a všelijaké jiné rozkošné kosmetické flaštičky, slibující věčné mládí a dokonalou pleť- toť moje prokletí. Ale co. Jsem jednoduše typická ženská. No, možná trošičku víc než typická. Možná by se dalo říci lehce pomatená typická ženská.