O dostatku

září 10, 2019

O mém šatníku v období dospívání by se dal zfilmovat příběh. Tragikomický, s hororovými prvky (hlavně těmi z polyesteru).
Ve scénách podbarvených napjatou hudbou bych vytahovala ze skříně zvonáče (pozn. pro mladší čtenáře – kalhoty do zvonu), kapsáče (kalhoty s kapsami u kolen), trička s nevkusnými potisky a nepadnoucí tvary svetrů.
Za děsivých skřeků bych si pak oblékla svůj tehdy oblíbený pestrobarevný outfit, zásadně neladící. Křivé švy a nekvalitní materiál, to byla deviza mého dívčího šatníku.

Nechápejte mě prosím zle, já si tu nestěžuji. Ba naopak! Já jsem byla sama se sebou velmi spokojená. Vrchol mojí módní kreace byly bílé boty do špičky, které by dnes skvěle zapadly do některého z Tarantinových filmů. Ještě meč do ruky a hollywoodští filmoví kritici by mě nazývali „odvážnou hrdinku s osobitým stylem“.

Jenomže dnes, když si prohlížím staré fotografie, nevím, zda se mám smát, nebo brečet. Přemýšlím nad tím, jestli bych po sobě neměla zahladit stopy. Asi by se mi ulevilo, kdybych měla jistotu, že už tyto obrázky nikdo nikdy neuvidí, ale na druhou stranu si říkám, že každý máme v životě moment, za který se dodnes stydíme a možná není úplně od věci, si ho občas připomenout. Kdo ví, třeba se jim jednou dokážu upřímně zasmát, aniž mi zčervenají líce.

Ať už byl můj dívčí šatník složen z jakýkoliv módních pokladů, jedno se mi nedá upřít – byla jsem minimalistka. Vše se mi vešlo do poměrně malé šatní skříně, která by dnes rozhodně neobstála. Měla jsem všeho dost a přitom málo. Bylo to i tím, že jsem si dlouho nelámala hlavu, jestli červená ladí se zelenou a žlutá s fialovou. Důležité bylo, že vše bylo zakoupeno ve slevě, které nešlo odolat.

Po ukončení studia a nástupu do oděvního odvětví se mi zatočila hlava. Nové materiály, zajímavé střihy, sezónní móda…ajajaj…

Smetlo mě to, přiznávám se.

Nejhorší časy nastaly, když jsem jako regionální vedoucí navštěvovala každý den minimálně dvě obchodní centra. Do práce jsem chodila kolem výloh plných všech těch hezkých věcí, které člověku ihned zlepší den, jen co mu je paní prodavačka vloží do nákupní tašky.

„Olalá! Copak to tu máme? Ty jsi ale pěkný svetříček!“ žvatlala jsem na hořčicový pulovr přes sklo a za tři sekundy už ho přetahovala přes hlavu. Pár póziček před zrcadlem: „Jo, to by šlo. Platím!“

A tak teď sedím před svým naplněným šatníkem a vypravuji vám tenhle příběh. O marnotratnosti a zbytečnosti v mojí skříni. Mám toho moc a přitom nic.

✰✰✰

Jestli mě něco mateřská dovolená naučila, tak to, že k životu mi stačí přesně dvoje kalhoty, jedna lichotivě střižená sukně, halenka a hrstka triček.

Nic naplat, budeme se muset rozloučit, milý šatníku, takhle by to dál nešlo.

Když už tu sedím a dumám, tak mě napadá, že podobnou zkušenost neprožíváme jen u šatníku, že? Ženeme se za myšlenkou, že něco fyzického nutně potřebujeme. A pak nakupujeme, syslíme a najednou je všeho moc. Všude se všechno kupí a válí. Oblečení, nádobí, papíry. Přestáváme dýchat.

Až do doby, než přijde bod zlomu. Než otevřeme skříň a vyvalí se na nás tuna hadrů. Než otevřeme okno a průvan rozfouká papíry všude po pokoji…

Pak to nejlepší, co můžeme udělat, je všechno vyházet na chodbu a do pokoje vrátit jen to, co tam opravdu potřebujeme a co nám dělá upřímnou radost. To ostatní, nechť je podarováno, prodáno, či odpočívá v krabici.

TIP: Mimochodem, znáte inspirativní Marii Kondo a její způsob skládání šatníku KonMari? Byla to právě tahle malá čipera, která mě zatáhla za ruku, abych sešla ze své vyšlapané cestičky a nasměrovala mě jinam.


TIP 2: Lepší než naházet věci do kontejneru, je odnést je do dobročinných obchodu jako je třeba Sue Ryder (domov seniorům), LINK TADY


Nádech, výdej. Ano, tak je to mnohem lepší.

Byla to drahá cesta od nespokojeného minimalisty, k dočasně naplněnému maximalistovi a zpět k pokornému minimalistovi. Ale byla velmi důležitá. Protože, abych poznala, že něco nepotřebuji a že jsem se mýlila, tak to nejprve potřebuji vlastnit. Pomazlit se s tím, nechat to poprášit prachem a s odstupem si přiznat, že to byla pěkná blbost.


Zajímá vás, kam povede moje cesta dál?
No určitě ne do obchodu 😉

Mějte hezký den!


You Might Also Like

4 komentářů

  1. Ke čtení Zázračného úklidu od MArie Kondo by se mělo dávat varování, že může narušit partnerské vztahy. Po přečtení jsem vyházela půlku domácnosti a ne všechno z toho byly jen moje věci :D

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělý článek. Období za které se stydím mám samozřejmě taky - na gymplu jsem měla pocit, že, co není černé, je nenositelné. A nejlépe jsem si na sebe brala černé korzety a chodila v tom do školy. :D Věcí ze slevy mám hodně, ale tak nějak je všechny do roztrhání unosím. Poslední dobou si nekupuju na sebe skoro nic a pokud tak z nutnosti a ne požitku z nakupování. Začalo se mi příčit nakupovat věci dovážené z bůhradšinevíjakých podmínek. Zároveň jsem ale nenašla, kde sehnat něco cenově únosného a vyrobeného tady. Tak zatím stagnuju a dotrhávám, co mám z těch slev. :D

    OdpovědětVymazat

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?