Muž u porodu

října 25, 2019

Jít, či nejít k porodu. Toť otázka…

Po světě běhá několik typů mužů. První skupinu tvoří muži, kteří nadšeně organizují cestu do porodnice (a před porodem ji pro jistotu pětkrát projedou), nabíjí videokameru, aby byli kdykoliv připraveni zachytit zázrak zrodu nového člověka a nedovedou si představit, že by propásli možnost přestřihnout pupeční šňůru. Když tito pánové mluví o nadcházejícím porodu, tak planou nadšením, z očí jím lítají jiskřičky a energie kolem nich víří.

Druhá skupina, je už výrazně opatrnější. Sice přijímá žádost své ženy, aby po jejím boku bojovali o nový život, ačkoliv nadšením nepřekypují. S úsměvem kývou hlavou v souhlasu, že rodičku doprovodí, ale hrdlo mají stažené a úsměv nepřirozeně křečovitý. Kdyby bylo rozhodnutí na nich, s radostí by tuto roli předali někomu jinému, ale jednoduše nemají srdce odmítnout svoji ženu.

Do poslední skupiny spadají muži, kteří takový zážitek zásadně odmítají. Než se zúčastnit zázraku zrození, raději by snědli pytel červů, prošli se po horkých střepech, či si změnili jméno, utekli do zahraničí a zahladili po sobě stopy.

Ať už pánové, moji čtenáři, patříte do jakékoliv kategorie, mám pro vás dobrou zprávu. Nemusíte mít z porodu strach, jelikož téměř na vše, co uvidíte na porodním sále, si lze zvyknout. Na křik, na krev, na pohled v bolestech se svíjející milovanou osobu. Vše je jen otázka zvyku.

Nevěříte? Tak čtěte dál.


Porod I.

První porod bývá většinou trochu šok. Vše je nové, nepoznané a logicky nastávají momenty překvapení. Nervozita se stupňuje, kontrakce se zrychlují a nikdo neví, co přijde. Žena upadá vlivem hormonů a tišících látek do svého vnitřního světa a muž zůstává bez hormonů a tišících látek na pospas sám sobě.

Pamatuji si jako by to bylo včera, když jsem rodila poprvé. Ani na vteřinu se ode mě můj muž nevzdálil. Seděl jako na jehlách vedle mého lůžka, držel mě křečovitě za ruku a láskyplně hladil po vlasech. Každou mikrosekundu se mnou prožíval, dýchal se mnou v kontrakcích a slovy povzbuzoval. Říkal, jak jsem statečná a jak vše úžasně zvládám. Tiše mi utíral pot z čela, masíroval záda, chválil mě, zatímco já jsem mezi kontrakcemi viděla, jak je nezdravě bledý a že kdyby mohl, utekl by někam hluboko do lesů, odkud by se nevrátil, dokud by nedostal zprávu, že je jeho potomek na světě.

Vnímala jsem jeho suché rty, které měly strach se napít, aby tím náhodou nenarušily průběh porodu. 

Hodiny plynuly a Maďarovy nervy postupně povolovaly. Uvykal si na novou situaci i pohledu na rodící ženu.

Situace se zcela změnila ve chvíli, kdy kontrakce zesílily a nastal čas přivést dítě na svět. Maďar se vžil do role trenéra fotbalového týmu. Kriticky sledoval situaci, neklidně přešlapoval na místě a slovy „Pojď, bejby, pojď!“ se mě snažil motivovat.

A tak na svět přišlo malé stvoření, zástupce té nejvyšší možné lásky, jakou je člověk schopen na tomhle světě okusit. Sestra dceru zkontrolovala a nabídla Maďarovi, aby si ji pochoval. Smála jsem se, když jsem viděla, jak ji bere do náruče. Opatrně a s vyděšenýma očima, jako kdyby byla z porcelánu.

A pak jsme uslyšeli ten ohromný kámen, který spadl Maďarovi ze srdce a který se kutálel až do severní Itálie. Úleva, že jsme to všichni přežili.

Porod II.

Druhý porod byl pochopitelně naprosto odlišný. Maďar, jako zkušený rodící asistent, bral přítomnost u dalšího porodu jako samozřejmost.

První dobu porodní jsme strávili v „kavárně“ pro rodící ženy, kde jsem mezi tří minutovými kontrakcemi snídala a Maďar pil svoji ranní kávu. Zatímco jsem se ve chvílích kontrakcí nořila do tmy a do dechu, Maďar brouzdal po internetu.

Když ho to přestalo bavit, začal se rozhlížet kolem sebe, procházet po terase sem a tam, chválil výhledy do lesů i slunečné počasí, kontroloval, jestli má ostříhané nehty a sem tam se optal, jak se mi vede.

Pravda je ta, že i já jsem byla u druhého porodu mnohem klidnější. Nejspíše proto, že jsem věděla, co přijde. I když žena znovu zažije bolest, na kterou se nelze připravit, už si lépe uvědomuje, že je nezbytnou součástí zrodu dítěte, a proto ji lépe přijímá a nebojuje proti ní. A klid ženy se pak zřejmě přenese i na muže, který následně vnímá celou situaci o mnoho lehčeji. Možná až příliš…

Když jsme se po několika hodinách první doby porodní odebrali na porodní sál, zdánlivě se nic zvláštního nedělo. Kontrakce, nádech, výdech…ufff. Do ticha bylo slyšet jen mé tlumené dýchání a Maďarovo občasné zívnutí. Ale pak se to stalo. Se silnou kontrakcí přišel onen osvobozující moment, kdy jsem ucítila, že moje tělo tlačí miminko ven.

V ten moment jsem se přes hluboké kontrakce snažila Maďarovi sdělit, že tlačím. Jeho téměř žoviální odpověď zpoza novin, poté, co si vyndal doutník z úst a vyfouknul kolečko dýmu (dobře, tady už vyloženě přeháním) pronesená tónem zkušeného porodníka byla: „Ještě ne, miláčku, ještě nemůžeš tlačit, nejsi otevřená na deset centimetrů.“ Načež si odklepal popel do popelníku.

Podívala jsem se Maďarovi přímo do očí a důrazně řekla: „To je mi buřt, já tlačím!“. (Pro zájemce v originále „Es ist mir Wurst, ich drücke!“)

Když Maďar pochopil, že to myslím vážně, zbledl, zahodil noviny a doutník a vyběhl na chodbu burcovat personál. Dveře se rozrazily a do pokoje vběhlo několik lékařů a sester. Rozmístili se kolem mého lůžka. Lékařka jedním pohledem zkontrolovala situaci, usmála se a řekla, že jdeme na to.

Zatímco jsem tlačila, Maďar mi držel ruku. Usmíval se, a kdyby měl volné ruce, jistě by si je mnul, že se to tak pěkně rychle zvládlo a že ho to ani nebolelo.

Pár minut poté, už jako zkušený otec, pyšně rázoval po porodním sále s děvčátkem v zavinovačce. Žvatlal na ni a ona se na oplátku chytala jeho prstu.

Tak to vidíte.


Na všechno se dá zvyknout, když víte, že konec bude dobrý. 

Co dobrý?! Skvělý, báječný, euforický a nezapomenutelný. A tak vás, pánové, chci uklidnit. Nebojte se jít k porodu. Poprvé to bude možná trochu šok. Avšak o to větší nával štěstí zažijete, až to bude za vámi. U druhého dítěte už bude porod pohoda a u třetího? 

Tsss…levačkou.



You Might Also Like

7 komentářů

  1. Krásný text děkuji za něj. Pokaždé když podobné články čtu vrátím se v myšlenkách k porodu své dcery u kterého jsem mohl být. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek a dodnes na ten čas rád vzpomínám. I když to nebylo rozhodně bez komplikací přesně jak píšeš. Nakonec to dobře dopadlo. Své bezprostřední zážitky jsem sepsal na svém blogu takže pokud někoho zajímá porod z mužského pohledu rád Vám zde zanechám odkaz na můj článek. Otec u porodu ano či ne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji za milý komentář :) ráda bych si tvůj zážitek přečetla, ale ten odkaz nefachčí. Mohl bys ho sem prosím vložit ještě jednou?

      Vymazat
  2. Jé to je nepřijemné že odkaz nefunguje :-) to jsem celý já přikládám je tedy znovu snad už to bude v pořádku Otec u porodu ano či ne? Ijacek007

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě jsem se vrátila z tvého blogu a musím říct, že článek je skvělý! Je vidět, že máme na věc stejný názor a to mě těší.

      Vymazat
    2. Děkuji jsem rád že se i tobě můj článek líbil. :-)

      Vymazat
  3. Svého muže jsem dotáhla zatím jen k jednomu porodu a byl přesně takový, jak popisuješ. Jsem zvědavá, jestli se při tom druhém odváží vytáhnout noviny a doutník :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Jarko, pokud Tvůj muž bez újmy na zdraví zvládnul první porod, tak druhý dá s prstem v nose ;)

      Vymazat

Prosím, zde zanechte zprávy a buďte zdrávi ♡

Se může též líbiti...

Pan Paprika

Můj muž je Maďar. A s Maďary se to má tak, že jim v žilách koluje pálenka a místo lymfy mají paprikový krém. Uvažujete-li o tom, že si ...

Je libo info o novém článku?